Městský obvod Plzeň 3
Úvod Život v obvodu Aktuálně z obvodu Vedení obvodu se zástupci města Rumburk…

Vedení obvodu se zástupci města Rumburk uctilo památku účastníků Rumburské vzpoury

V úterý 25. srpna přijalo vedení plzeňského centrálního obvodu zástupce města Rumburk, kteří mapují pietní místa připomínající tuto dějinnou událost. Zároveň navštěvují i místa, odkud účastníci vzpoury pocházeli, a to bylo zejména z Plzeňska.

                         

                         

Jeden z památníků, který připomíná oběti protiválečného vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády, se nachází v našem obvodě před Benešovo ZŠ v Doudlevecké ulici. Tam se právě vypravili zástupci třetího plzeňského obvodu, starosta David Procházka a I. místostarosta Petr Baloun,aby společně se zástupci města Rumburk položili květiny na památku "Hrdinských mučedníků rumburských", jak je uvedeno na kamenném pylonu.

                           

                          

                           

Jedním ze tří hlavních vůdců povstání byl Stanislav (Stanko) Vodička (4.5. 1895 - 29. 5. 1918), který pocházel plzeňských Lobez, kde také absolvoval smíšenou školu a pak odmaturoval v roce 1914 na II. české státní reálce v Plzni. Poté odešel do Prahy studovat polytechniku odkud se po několika týdnech vrátil bez prostředků zpátky do Plzně. Přestože se chtěl vyhnout povolání do armády (absolvoval telegrafický kurz a byl zařazen jako poštovní úředník na Nádraží císaře Františka Josefa v Plzni), rozhodl se po dvou letech v roce 1916 dobrovolně narukovat. S krajany z Plzeňska byl po základním výcviku zařazen do 7. střeleckého pluku, 24. pochodové setniny, která se přesunula do Mukačeva a se kterou se účastnil bojů u Stanislavi. Přejít do zajetí se mu nepodařilo a v roce 1917 onemocněl těžkým plicním katarem a byl převezen do Rumburku. Léčil se na několika místech v Čechách, mimo jiné v Trhanově na Domažlicku.

Po absolvování důstojnické školy v Jablonci nad Nisou se vrátil ke své jednotce do Rumburku. Tam se zanedlouho přidal ke vzbouřenecké skupině vojáků 7. střeleckého pluku, kteří již nechtěli snášet nuzné podmínky v armádě. Od samého začátku vzpoury byl Vodička aktivním velitelem a organizátorem celé operace, která navíc byla spojena i s myšlenkou české nezávislosti. Vzpoura byla po několika dnech potlačena 18. pěším plukem, Vodička byl uvězněn a spolu s ostatními vůdci vzpoury vojenským soudem odsouzen k trestu smrti zastřelením. Další vzbouřenci byli posláni na frontu nebo uvězněni v terezínské pevnosti. Ostatky zastřelených byly uloženy na novoborském hřbitově, po roce 1918 byla těla exhumována a uložena v důstojných hrobech. Stanko Vodička byl uložen do rodinného hrobu na hřbitově u svatého Jiří v Plzni na Doubravce.

Rumburská vzpoura

Dne 21. května 1918 došlo v Rumburku ke vzpouře vojáků náhradního praporu plzeňského 7. střeleckého pluku. Vyvolali ji bývalí zajatci, propuštění z ruského zajetí a zařazení zpátky do armády. Důvodem byla jejich nespokojenost s průtahy při vyplácení dlužného žoldu za dobu zajetí, s plánovaným odesláním na frontu a se zhoršujícím se stravováním.Vzpoura vypukla krátce šesté hodině ráno v budově rumburské chlapecké školy, v níž byla ubytována 3. setnina. Vzbouřenci postupně ovládli nejen Rumburk, ale také obec Horní Jindřichov, sídlo kulometné setniny. Část jejích příslušníků se k nim připojila. Po návratu do Rumburku vystřídal dosavadního velitele vzpoury Františka Nohu desátník Stanislav Vodička, který se jí pokusil vtisknout národnostní motiv. Pod jeho vedením obsadili vzbouřenci nádraží a přes Dolní Křečany (zde se k nim přidala část příslušníků 1. setniny) pokračovali do Krásné Lípy, kde získali vlak. Skupina vojáků s ním odjela do stanice Chřibská-Rybniště a po přestřelce s četníky dojela do stanice Jedlová. Ostatní pochodovali pod Vodičkovým velením k Novému Boru, kde se chtěli spojit s tamní posádkou náhradního praporu pěšího pluku č. 18. Místo na ni však narazili na setninu pohraničních myslivců, vedenou hejtmanem Rudolfem Fliborem. Myslivci před nimi ustoupili do sedla pod Chotovickým vrchem a když vzbouřenci pokračovali v pochodu, byli zde Fliborovými vojáky obklíčeni a poraženi. V následných soudních procesech bylo 10 vzbouřenců odsouzeno k trestu smrti (včetně Vodičky a Nohy), 22 k trestům vězení, asi 250 potrestáno disciplinárně a odesláno na frontu. Okolo 100 rekrutů, kteří ještě nestačili ani obléknout uniformy, bylo osvobozeno a odesláno k jiným plukům. Zbylí vzbouřenci byli uvězněni v terezínské pevnosti a vyšetřováni až do konce války. Několik jich ve vazbě zemřelo, další zemřeli po svém propuštění...

Popravení: Stanislav Vodička (23 let), František Noha (23 let), Vojtěch Kovář (32 let), František Pour (22 let), Jindřich Švehla (30 let), Jakub Nejdl (22 let), Jan Pelnář (27 let), Jiří Kovářík (32 let), Antonín Šťastný (21 let), Jakub Bernard (31 let).

Zdroj: město Rumburk

Poslední aktualizace: 30. 10. 2023, Knotek Miroslav