Tomáš Holub: Stát se knězem byla nabídka od Pána Boha a já si s ním plácl

Ve volném čase jezdí na snowboardu, hraje tenis a zdolává rozhledny. Plzeňský biskup Tomáš Holub, který je známý svojí srdečností a otevřeností, se pro kněžskou službu rozhodl již v sedmnácti letech. Rozhovor o tom, co jej na kněžství překvapilo, jaký je v soukromí nebo v čem vidí další potenciál diecéze, s ním vedl místostarosta městského obvodu Plzeň 3 Ondřej Ženíšek.

Co bylo tím důležitým momentem vašeho rozhodnutí dát se na kněžskou službu? Byl to nějaký jeden „třesk“, nebo šlo o dlouhodobější uzrávání rozhodnutí?
U mě to byl třesk. Byl to jeden zcela konkrétní okamžik. Bylo mi sedmnáct let, po prodělané žloutence jsem nemohl sportovat, a protože mě nebavilo nic dělat, chodil jsem alespoň na vycházky. Procházel jsem se s naším kaplanem, který se mě zeptal, jestli uvažuju o tom stát se knězem. Myslím, že tuhle otázku jsem dostal mnohokrát, ale právě v tu chvíli mě udeřila zcela dramaticky. Od té doby jsem měl pocit, že to je nabídka, kterou jsem dostal od Pána Boha. Buď na ni řeknu ano, nebo ne. Vím přesně, že k tomu došlo u jednoho stromu u Červeného Kostelce a od té doby už to byla jen následující cesta, která vedla a odvíjela se od toho, že jsem řekl „ano“, že si to umím představit. Nepociťoval jsem to jako svůj projekt, ale jako nabídku, kterou mi Pán Bůh dal, obrazně mi podal ruku a čekal, jestli si plácnu, nebo ne.

                            

                                  Zleva: Plzeňský biskup Tomáš Holub a místostarosta MO Plzeň 3 Ondřej Ženíšek.

Stal jste se tedy knězem a po určité době jste byl v roce 2016 vysvěcen na biskupa a přišel jste do Plzně. Stalo se po příchodu něco, co jste nečekal a příjemně vás to překvapilo a naopak něco, co vás zarazilo?
Musím říci, že Pán Bůh mě trvale překvapoval příjemně. Domníval jsem se, že kněžství bude mnohem méně vycházet s mými sportovními zálibami a s touhou žít docela obyčejný život. Ale jde to. Protože jsem byl také hlavním vojenským kaplanem, byl jsem vtažený i do spousty politických záležitostí, o nichž jsem si myslel, že když se stanu knězem, tak se jich budu muset zříci. Stejné je to s biskupováním, protože biskupování znamená, že člověk má nesmírně široký záběr věcí, za které má zodpovědnost, které má dělat. Od těch duchovních, pastoračních, přes organizační a manažerské až po věci politické a společenské a různě ovlivňující atmosféru například ve městě. To pro mě bylo velmi příjemné a zajímavé. Určitě také proto, že to zde biskup František velmi otevřel, takže bylo na co navazovat. Naopak nepříjemné nebo složité pro mě bylo zjištění, že když se člověk stane veřejnou osobou, je obtížnější navazovat velmi blízká lidská přátelství. Všechny vztahy jsou poznamenány tím, že když někam přijdu, tak nejsem jen Tomáš, ale biskup Tomáš, a to je docela velkou zátěží. Souvisí s tím i určitá ztráta soukromí.

Biskupem jste již sedm let, jak se vám daří plnit vlastní plány? Případně v čem vidíte potenciál diecéze? Asi to není jen o nějakém udržování, ale i o určitém vývoji vpřed. Na co se chcete v budoucnu zaměřit, co myslíte, že by mohlo pomoci?
Určitě nechci být tím, kdo věci udržuje, to ani nejde. Nechci být ani hrobníkem něčeho, co umírá. Jsem přesvědčený, že je velmi důležité, abychom my, jako lidé víry, měli „dvě nohy“. Tedy abychom na jedné straně konali to, co je očekáváno, aby kněží sloužili mše a starali se o potřebné lidi, ale na druhé straně abychom sami byli lidmi, kteří zde žijí, abychom měli své koníčky, záliby, normální život. Tím ukazujeme, že víra je něco, co patří do této společnosti, že dává prostor pro to, aby se člověk potkal s lidmi i mimo kostel a mimo tu oficiální rovinu. To je velmi zásadní věc a zdá se mi, že zde se to daří, že zdejší církev ty dvě nohy má, že v mnoha zástupcích, kteří se k církvi hlásí, se právě toto děje. A to je moje priorita, aby zdejší církev byla takto budovaná.

Církev je dnes vnímána, i nevěřícími lidmi, jako instituce, která hraje určitou roli v charitě, při nemoci nebo ve školství, ve výchově, tam je pro ně viditelná.  Ale já myslím, že má větší potenciál, jak prospět společnosti na základě uplatňování křesťanských hodnot, zásad v rámci společnosti, v rámci zlepšování komunikace.
Nechci říkat církev, protože církev je instituce a instituce je dnes slovo, které lidé neradi slyší. Tak tedy křesťané, lidé žijící z víry, na jedné straně samozřejmě nabízejí pomoc těm, kteří to potřebují, nebo nabízejí inspiraci. Ale také ukazují styl života, který nekončí smrtí, myslím si, že to je strašně důležité. Jsem přesvědčený, že jsou nebo by měli být otazníkem, zda orientace dnešní společnosti, její hlavní hodnoty, jsou skutečně tím, co vede k tomu, aby člověk byl šťastný. Zdá se mi, že nejde o to někoho napomínat nebo vysvětlovat, jak co má být, ale spíš ukazovat, že existuje určitá alternativa, která je vázána na víru. A která, když se žije dobře, člověka obohacuje a dává mu radost ze života, jakou mu možná tento svět dát nemůže. To je pro mě to základní, co si myslím, že by církev měla dělat. Zde má jednoznačně své místo.

Zmiňoval jste, že jste byl hlavním kaplanem Armády České republiky. Co z té funkce, z toho působení v armádě, vám nyní pomáhá v pozici biskupa?
Je toho strašně moc. Vnímám, že mě Hospodin protáhl různými situacemi právě proto, aby mě na službu biskupa připravil. Armáda mi pomohla se za prvé orientovat v organizačních záležitostech velké organizace, začlenit se do systémů, které očekávají nadstandardní výkon a jsou navázány na mnoho dalších věcí. Obhájit si svoje a zároveň si najít svůj vlastní prostor. Naučila mě také pohybovat se v politickém prostředí, což je pro biskupa velmi potřebné. Myslím, že mi také poskytla možnost, abych se zbavil různých iluzí. Abych se po uzavřenosti v náboženském světě byl schopen přirozeně pohybovat ve světě profánním, společenském, sportovním…

Když už  jsme u té armády, nelze opominout současnou válku na Ukrajině. V poslední době začíná, dost možná přirozeně, ochabovat ochota pomáhat ukrajinským uprchlíkům. Jak povzbudit naše krajany, kteří začínají více či méně podléhat některým mylným názorům nebo obavám, možná i strachu a někdy i trochu závisti?
Vzpomínám si, že již na začátku tohoto válečného konfliktu jsem hovořil o tom, že tato fáze musí přijít. Je to fáze únavy, kterou po tak dlouhé době lidé logicky pociťují. Nejprve bych měl pro tuto únavu pochopení, ale také bych pak určitě chtěl mluvit o tom, že jedna z věcí, která patří k životu dospělých lidí, je věrnost. Věrnost tomu, že člověk nedělá jenom věci, které ho baví a které se mu líbí, ale i ty, u nichž vidí, že jsou smysluplné, ačkoliv můžou být někdy namáhavé a náročné.  Jsou lidé, kteří tuto sílu věrnosti k tomu, co je důležité, nemají, a tak se potloukají světem, místo aby směřovali k cílům, které si vytyčili. Já vždy lidi vyzývám, aby měli odvahu nebýt tuláky, ale poutníky, kteří někam směřují, putují. Nemáme je přemlouvat, ale spíš je povzbudit – je běžné, že pokud člověk někam putuje, potká cestou i prudké kopce.  Tím je i tato situace, kterou právě prožíváme.

Prudké kopce pak ale vedou zase dolů a já vím, že jako snowboardista je rád sjíždíte. Hrajete také volejbal. Jaký je váš vztah ke sportu?
Sport mám rád. Mým sportem byl volejbal, který jsem hrál závodně dlouhá léta, naposledy ještě jako kaplan v Kutné Hoře. Ale protože to je kolektivní sport a člověk musí být součástí nějaké party, která se schází pravidelně, tak pro mě volejbal teď není moc reálný. Takže jsem přesedlal spíš na tenis. Když jsem se stal biskupem, od svých přátel jsem dostal jako dárek deset hodin tréninku s Jirkou Kovaříkem na Slavii. A z těch deseti hodin se stalo sedm let, takže spolu chodíme každý týden hrát tenis. Dokonce jsme spolu získali první trofej, vyhráli jsme pohár Bohemia sektu v deblu a naposledy jsem hrál o pohár hejtmana. Tvořili jsme dvojičku s panem hejtmanem, hráli jsme spolu ve Zruči, takže teď mám zrovna takové tenisový období.

Fandíte fotbalu nebo hokeji, máte přehled o tom, jak naše plzeňské týmy hrají?
Asi mám větší přehled o fotbale než o hokeji, ale samozřejmě to sleduji a fandím. Nejsem úplně věrný fanoušek, ale rád se zajdu někdy podívat.

Máte kromě sportu ještě nějaký jiný koníček nebo zálibu, u které si odpočinete?
Sbírám rozhledny v českých zemích a v okolí, lezu na ně, což mě velmi baví. V plzeňské diecézi je myslím už jen jedna nebo dvě rozhledny, které ve své sbírce nemám.

Ještě by mě zajímalo, zda je něco, co byste nám jako zastupitelům centrálního plzeňského obvodu vytkl nebo poradil? Co by se mohlo zlepšit, změnit, na čem bychom podle vás měli víc zapracovat? 
Já jsem obyvatel třetího městského obvodu a žije se mi tady v centru města moc hezky, ale někdy jsem taky svědkem toho, jak je náročné udržet čistotu po některých víkendech. Kdyby se ta věc někam trošku posunula, tak bych se určitě nezlobil.

Poslední otázka je prázdninová. Určitě vás čeká dovolená, nejste robot, také si potřebujete odpočinout. Jak často dovolenou vůbec máte a jak ji trávíte?
Mám klasicky dovolenou jako všichni ostatní, čtyři pět týdnů. Část trávím vždy na lyžích nebo na snowboardu v zimě na horách, letos se například chystám do rakouského Pitztalu, a část je poznávací. Možná to bude Řezno s kamarády a snad ještě vyjde alespoň na chviličku Itálie, nebyl jsem ve Florenci, tak bych to rád napravil.