Milena Majerová: Učitelem se člověk musí narodit. Nestačí být odborník, musíte mít děti rád.

Sportovní gymnázium Plzeň vede Mgr. Milena Majerová už od roku 1989. Za více než tři desetiletí se změnila škola, sport i generace studentů. Některé věci ale podle ní zůstávají stejné. Děti potřebují dobré učitele, jasná pravidla, důvěru a také někoho, kdo je dokáže podpořit, když se jim zrovna nedaří. A to ona dokáže. Proto právě Mgr. Mileně Majerové třetí městský obvod u příležitosti své prezentace na Sportmanii Plzeň 2026 udělil své nejvyšší možné ocenění – Plaketu Bohumila Kulhánka. V rozhovoru Mgr. Milena Majerová vzpomíná na své začátky v čele školy, na stěhování ze Slovan na Skvrňany, slavné absolventy i na chvíle, kdy musela o budoucnost gymnázia bojovat.

       

Paní ředitelko, Sportovní gymnázium Plzeň vedete od roku 1989. Jak jste se, tak mladá, dostala do jeho čela?

Byla to vlastně trochu náhoda. V roce 1989 jsem učila na gymnáziu na Mikulášském náměstí. Potom vznikla Krajská sportovní škola v Plzni a Občanské fórum mě oslovilo, jestli bych nešla dělat ředitelku. Já jsem přitom nikdy po žádné funkci netoužila. Vždycky jsem chtěla být učitelkou. Učila jsem ruštinu a němčinu a byla jsem spokojená. Jenže už tehdy jsem měla zkušenosti s vedením různých aktivit, pracovala jsem v odborech, vedla jsem pionýry a děti za mnou rády chodily. Lidé kolem mě asi viděli něco, co já sama jsem tehdy v sobě úplně neviděla.

 

Je pravda, že jste ještě nějakou dobu ředitelovala a zároveň učila?

Ano. V té době jsem byla stále třídní učitelkou na gymnáziu na Mikulášském náměstí. Ještě dva roky jsem zvládala být ředitelkou a zároveň třídní učitelkou. Dovedla jsem své žáky až k maturitě. Na tu první třídu vzpomínám dodnes. Už tehdy byli sportovně založení a já jsem za nimi běhala každý den do školy v Táborské ulici. Máme spolu dodnes krásný vztah a pokud to jde, scházíme se každý rok. Dnes jsou z nich zubaři, technici, učitelé, ale také ředitelé. A právě to je něco, co mě na té práci pořád drží. Když se vám po letech vracejí bývalí studenti a říkají, že na vás vzpomínají, je to nádherný pocit.

 

Sportovní škola ale tehdy vypadala jinak než dnes. Jak se během těch let proměnila?

V roce 1989 to byla Krajská sportovní škola v Plzni. Byla to vlastně základní škola s určitou nadstavbou, která měla podobu sportovního gymnázia. Mně se ale název nelíbil, takže jsem v roce 1993 požádala o jeho změnu a začali jsme se jmenovat Sportovní gymnázium, Plzeň, Táborská 28. Tehdy jsem také zřídila sedmileté gymnázium. Dnes je systém samozřejmě jiný. Máme osmileté gymnázium a čtyřleté gymnázium.

 

Takže k vám děti mohou nastoupit už po páté třídě?

Ano. Nastupují do primy a pokračují přes nižší a vyšší stupeň gymnázia až k maturitě. Zároveň máme čtyřleté gymnázium, kam přicházejí studenti po deváté třídě. U nás je ale velký rozdíl v tom, že děti nejdou jen za všeobecným vzděláním, přicházejí cíleně za sportem. Už při přijímacím řízení proto samozřejmě sledujeme češtinu a matematiku, ale také jejich pohybové nadání. Sportovní příprava je nedílnou součástí učebního plánu školy.

 

Osmiletým gymnáziím jste se ale původně bránila. Proč?

Nejprve jsem si říkala, že stačí čtyřleté gymnázium. Postupně jsem ale zjistila, že pokud chcete udržet určitou úroveň školy, nemůžete ignorovat realitu. Lepší žáci přicházejí už po páté třídě. A když se pak do čtyřletého gymnázia hlásí děti, kterým chybí některé potřebné základy, musíte na to reagovat. Proto jsme nakonec otevřeli i osmileté gymnázium. A dnes jsme dokonce ve fázi, kdy máme povoleno otevřít jednou za osm let dvě třídy primy, protože je o ně velký zájem. Naše prima je ale trochu jiná než na běžných gymnáziích. Děti musí při přijímacím řízení zvládnout češtinu a matematiku, ale zároveň u nich zjišťujeme pohybové nadání.

 

Za téměř čtyřicet let jste zažila několik generací žáků. Co se podle vás změnilo v práci pedagoga nejvíc?

Mění se všechno kolem nás, ale některé věci se nemění. Dítě pořád potřebuje dobrého učitele. Zastávám názor, že učitelem se člověk musí narodit. Opravdu. Když někdo nemá potřebný vztah k dětem, může být sebelepší odborník, v přístupu k dětem je to poznat. Učitel musí chtít učit, musí tomu věnovat čas a musí chtít být s dětmi a zaujmout je. Učitelství je podle mě povolání s reálným dopadem do budoucnosti.

 

Vy sama jste přitom nikdy neměla aprobaci tělesná výchova. Jak jste se tedy dostala ke sportu?

Já pocházím z vesnice. A tam jsme každý den sportovali. Hrála se házená, fotbal, v zimě se chodilo bruslit…  To byla moje výhoda. Neměla jsem tělocvikářskou aprobaci, ale sport jsem znala z běžného života. A hlavně jsem vždycky chtěla být mezi dětmi. Navíc jsem během svého učitelského života zažila i dobu, kdy učitel prostě musel zvládnout něco navíc. Když na základní škole chyběl tělocvikář, ředitel mi řekl, že vezmu čtyři hodiny tělocviku. Chyběl zeměpis, tak jsem vzala dvě hodiny zeměpisu. Dnes by to asi bylo složitější, ale tehdy to tak bylo.

 

Jak důležitá je podle vás disciplína?

Velmi. A vůbec se za to nestydím. U mě se musí zaklepat, když někdo vstupuje do kanceláře. Musí pozdravit a říct, proč přišel. Na chodbách se zdravíme. Děti musí pustit druhého do dveří. Když přijde prvák ze základní školy, často to neumí. Tak ho to učíme. Denně, denně, denně.     A pak za mnou ve čtvrtém ročníku přijdou a říkají: „Teď už na to budeme rádi vzpomínat. Naučili jsme se to.“ A to je podle mě důležité. Škola není jen o známkách.

 

Jak se podle vás změnil vztah dětí ke sportu?

Sport je pro mě pořád jeden z nejlepších výchovných prostředků. Sportovec musí být zaměstnaný, mít režim, musí se naučit vyhrávat i prohrávat a respektovat pravidla. Proto se snažíme, aby děti sportovaly co nejdéle. A pokud v průběhu studia zjistí, že jejich původní sport jim nevyhovuje, mohou ho změnit. Nechci, aby sport dítě skončilo jen proto, že se mu například přestane dařit v jednom konkrétním odvětví.

 

Říkáte, že sportovec nemůže být vrcholovým sportovcem celý život. Co by si měl odnést do dalšího života?

Především vzdělání. Vrcholový sport může skončit kvůli zranění, kvůli tomu, že si člověk nesedne s trenérem, protože přijde puberta nebo prostě zjistí, že tudy jeho cesta nevede. Ale vzdělání mu zůstane. Proto chci, aby sport a vzdělání šly vždycky dohromady. Mým cílem je, aby pokud možno naši studenti u sportu vydrželi alespoň do osmnácti let. Sport je totiž zároveň úžasný výchovný prostředek.

 

Na škole jste vychovala řadu mimořádných sportovců. Která jména vám okamžitě vytanou na mysli?

Těch jmen je opravdu, ale opravdu hodně. A jsem pyšná i na naše stávající studenty. Teď mám velkou radost například z plavce Honzy Foltýna, který získává medaile na evropských i světových soutěžích, z medailisty juniorského mistrovství světa v americkém Oregonu atleta Jakuba Marka či ze zlata atletky Kristýny Záhořové, vítězky mistrovství Evropy v Itálii (skočila do dálky 6,27 metru). Samozřejmě sleduji všechny sportovce naší školy a těší mě jejich pěkné výsledky. Těch výborných sportovců je zkrátka mnoho. A ptáte-li se na jména absolventů našeho gymnázia, teď mě napadá například Petr Čech.

 

Jaké to bylo mít Petra Čecha ve škole?

Petr u nás byl až do maturity. Tehdy měl poslední ročníky rozložené, protože vrcholový sport už vyžadoval obrovské množství času. A učitelé mu byli ochotni dávat konzultace i o víkendech, pokud mohl přijet. Když skládal maturitu, přišla mi jeho maminka poděkovat. A přinesla řízky. To jsou přesně ty vzpomínky, které si člověk pamatuje celý život.

 

Další velké jméno je Andrea Sestini Hlaváčková. Jaký máte spolu vztah?

Andrea je moje Andy. A jsem na ni pyšná nejen jako na vrcholovou sportovkyni, ale hlavně jako na člověka. A to proto, že se z ní nestala primadona. Kdykoliv přijede do Plzně a má čas, přijde za mnou. Spolupracujeme spolu také na charitativních projektech, které pomáhají handicapovaným dětem. Každý rok se snažíme vybrat dítě, které potřebuje pomoc, a potom předáváme šek třeba na 50 nebo 35 tisíc korun. Díky tomu může mít handicapované dítě potřebné pomůcky a může být lépe připravené na nástup do první třídy. A právě to je důležité. Nejde jen o to, jestli jste získali medaili.

 

Takže cílem není vychovat jen další olympijské vítěze?

Určitě ne. Samozřejmě je krásné, když máme vrcholové sportovce. Ale já bývalým studentům vždycky říkám: nemusíte být vrcholoví sportovci. Stačí, když z vás budou dobří učitelé tělesné výchovy nebo dobří trenéři. Mám radost, když potkávám bývalé studenty, kteří dnes vedou děti. Třeba Honza Sýkora, bývalý hráč Viktorie Plzně, který působil i v zahraničí, dnes vede sportovce ve fotbalové akademii. To je pro mě obrovská radost. Chci, aby naši absolventi vraceli něco dál.

 

Jak funguje spolupráce se sportovními akademiemi?

S fotbalovou akademií máme opravdu velmi úzkou spolupráci. Trenéři za mnou pravidelně chodí a zajímají se o známky svých svěřenců. S hokejovou akademií spolupracujeme také, ale tam by podle mě mohl být zájem o školní výsledky větší. Sport a škola prostě musí být propojené. Velmi dobrá je také spolupráce s tenisovou akademií, s níž právě teď uzavíráme novou partnerskou dohodu. Naše škola jim bude vychovávat talenty, oni nám naopak pomohou s podmínkami pro sportovní přípravu tenistů. Například získat v zimě vhodnou halu není jednoduché.

 

Velkou kapitolou historie školy bylo její přemístění ze Slovan na Skvrňany. Jak na to vzpomínáte?

Jako na jedno z nejtěžších období svého ředitelského života. Na Slovanech jsme neměli odpovídající sportovní zázemí. Měli jsme v podstatě jen asfaltový dvůr a nebylo kam školu dál rozšiřovat. Když se začalo mluvit o stěhování, většina zaměstnanců se stěhovat nechtěla. Pro mě to bylo strašně těžké. Vzala jsem proto celý tým do budovy, kam jsme se měli stěhovat. Prošli jsme si ji a já čekala, co řeknou. Byli zticha. Slíbila jsem, že pokud se přemístíme na Vejprnickou, vybudujeme pěkné kabinety, odborné učebny, studovnu, knihovnu. Musela jsem přesně vědět, co chci a co jsem schopná splnit. A potom přišlo samotné stěhování. Měli jsme dvacet sedm místností. Bylo to, jako kdybyste stěhovali sedmadvacet domácností. Začali jsme 1. července a za týden jsme byli hotoví! A velkou část jsme zvládli sami. Zapojili se všichni – naši učitelé, zaměstnanci, studenti, sehnal se velký náklaďák od sponzorů. Ta vzájemná pospolitost byla pro mě nejkrásnější. Dnes máme devět odborných učeben, golfovou učebnu, čítárnu, knihovnu, žákovskou knihovnu, studovnu. Máme výrazně lepší podmínky pro výuku i sport, vybudovali jsme sportovní halu, atletickou halu a areál venkovních sportovišť.

 

Přesto máte pořád nové plány. Co chcete na škole ještě zlepšit?

Výzev je pořád dost. Teď bych chtěla především dokončit klimatizační systémy v našich školních pavilonech a sportovní hale. Chci také dokončit další venkovní multifunkční hřiště a terénní úpravy kolem celého areálu kvůli bezpečnosti studentů a zaměstnanců. Byla bych ráda za nové oplocení padelových kurtů a víceúčelového hřiště tak, aby bylo možné areál zamykat a zároveň ho využívat od rána do večera. Přeji si, aby všechno, co vybudujeme, také dlouho vydrželo a bylo dobře udržované.

 

Rozvoj se ale netýká jen sportovišť.

Samozřejmě. Třetím rokem například učíme finanční gramotnost, letos nově deskriptivní geometrii, dáváme žákům na výběr povinně volitelné předměty dle jejich zájmu a pomaturitní orientace. A výrazněji rozvíjíme výpočetní techniku. Naši studenti jsou v některých oblastech dál než my. Proto chceme rozjet robotický kroužek, především pro nižší gymnázium, kde mají děti ještě více času. Přijímám také nového učitele, který má aprobaci na výpočetní techniku. Naše škola musí držet krok s dobou.

 

Vy jste celý život učila jazyky. Zažila jste dobu, kdy byla povinná ruština, potom velký nástup němčiny a dnes dominuje angličtina. Jak se podle vás změnil vztah dětí k jazykům?

Vystudovala jsem aprobaci ruský jazyk – německý jazyk. Před rokem 1989 jsem ruštinu také učila, ale po roce 1990 se situace změnila ve prospěch němčiny. Dnes už od primy a sekundy je poměr mezi němčinou a angličtinou téměř vyrovnaný. Rodiče vědí, že jsme blízko německých hranic, že v regionu působí německé firmy a že jejich děti mohou němčinu potřebovat. Velkou roli hraje také cestování. Sportovci cestují po Evropě i po světě a zjišťují, že němčina pro ně může být užitečná.

 

Pomáháte dětem dostat se za hranice i jinak než jen na krátké exkurze?

Ano. Máme spolupráci s Německem a pořádáme tematické exkurze do Anglie. Umožňujeme studentům také delší studijní pobyty v různých zemích světa, někdy spojené s jejich sportem. Když mají rodiče možnost zajistit ubytování, snažím se jim zařídit studium například v Regensburgu nebo jiném bavorském městě. To je pak úplně jiná zkušenost než jen školská němčina. Dítě rok žije v cizím prostředí, poznává kulturu, běžný život a začíná lépe mluvit. Vrací se s hovorovou němčinou, kterou skutečně potřebuje. Já přátelství neruším a kontakty, které jsem si vybudovala dříve, se snažím udržovat. A právě spolupráce s Německem je pro naše děti velmi cenná.

 

Škola má ale zkušenosti i s mnohem vzdálenějšími zeměmi.

Ano. Moji studenti byli například vybráni do Japonska a nyní pojedou do Číny. Z Japonska se dokonce vrátili s překvapivým poznáním, že děti tam anglicky často neumějí tak, jak bychom čekali. Angličtinu podle nich prý dobře ovládali především učitelé. To je úžasná zkušenost, když mladý člověk zjistí, že svět je mnohem větší a že jazykové znalosti jsou opravdu důležité.

 

Jak důležitou roli podle vás hrají ve vzdělávání rodiče žáků?

Rodiče jsou samozřejmě velmi důležití. Škola a rodina musí spolupracovat. Když je problém, pozvu si rodiče a snažím se společně s nimi hledat řešení. Vždycky si říkám: jak se budu chovat já k nim, tak se budou chovat oni ke mně. Rodič má odpovědnost za své dítě a my jsme partneři. Dnes mám navíc často rodiče, kteří sami byli našimi studenty. A to je krásné.

 

Co je podle vás dnes největší problém?

Někdy je problém v tom, že rodiče sami nedodržují to, co chtějí po svých dětech. Když například vidím rodiče, který projde školní vrátnicí a ani nepozdraví, říkám si: „Chudák dítě. Jak se to má potom naučit?“ Slušnost je podle mě úplný základ. Samozřejmě ale musíme být slušní i my k rodičům. A velkým problémem bývají situace, kdy se rodiče po rozvodu nedokážou shodnout na výchově. Dítě pak stojí mezi dvěma rozdílnými přístupy. V takové situaci jsem především na straně dítěte.

 

Zajímavé je, že své studenty vedete nejen ke sportu a vzdělání, ale také ke kultuře.

Ano. Chci, aby každý student, který od nás odchází, věděl, co je divadlo. Letos jsme například díky sponzorským darům, které jsme si sami nastřádali prostřednictvím Sdružení přátel Sportovního gymnázia Plzeň, získali peníze na vstupenky do Velkého divadla. Nechtěla jsem o finanční prostředky žádat zřizovatele školy ani městský obvod. Chtěla jsem, abychom to zvládli sami. Studenty vezmeme například na muzikál, projdou si zázemí divadla, prostory pod jevištěm, vidí, jak divadlo funguje, a to i díky pomoci šéfa souboru muzikálu plzeňského divadla. Když je vezmete na správné představení, zjistíte, že je kultura baví.

 

Takže žádné tříhodinové drama?

To by byl konec (smích). Musí to být svižné a ideálně bez přestávky. Ale vážně. Je potřeba děti ke kultuře přivést postupně. Když je vezmete na něco, co je zaujme, mohou si vytvořit vztah k divadlu na celý život.

 

Když se ohlédnete za celou svou kariérou, na co jste nejpyšnější?

Letos jsme například neměli jedinou opravnou zkoušku. Všichni studenti prospěli. Neznamená to, že bychom jim něco odpouštěli. To v žádném případě. Ale snažím se vést učitele k tomu, aby měli dostatek podkladů pro klasifikaci, aby mohli spravedlivě hodnotit. A zároveň si studenti musí své povinnosti plnit řádně a včas. Jsem pyšná na to, že se nám podařilo vybudovat školu, která drží pohromadě, že pracujeme týmově. 

Říkáte, že jste přísná. Platí to i na dospělé?

Samozřejmě. Já mám své pedagogické a nepedagogické pracovníky ráda. Každý z nich ví, co ode mě může čekat, že se na mě může kdykoliv obrátit. Stejně tak to mám s našimi trenéry, ve škole jich je sedmnáct.

 

Máte ještě chuť pokračovat?

Dokud budu schopná běhat po škole, chodit do tříd, do sportovní a atletické haly, na sportoviště, sledovat a kontrolovat, co se kde děje, zajímat se o studenty, tak ano. To je můj život.

 

Zbývá vám vůbec nějaký čas na odpočinek?

Když mám volno, jezdím na chatu. To je pro mě nejlepší odpočinek. Jen jsem se nenaučila úplně vypnout. Když mi někdo zavolá, mám pocit, že je to určitě důležité a musím telefon zvednout. Takže se pořád učím odpočívat. A když už opravdu vypnu, ráda vařím. Třeba rajskou omáčku.

 

Kdybyste měla říct jednou větou, jakou školu chcete vést?

Moje vize je pořád stejná. Chci školu, kam žáci, studenti i učitelé chodí rádi, kde rodina a škola táhnou za jeden provaz. Školu, která nabízí kvalitní vzdělání, ale také sport, pravidla, odpovědnost a respekt k ostatním. A možná proto pořád přemýšlím, co dalšího bychom mohli dělat lépe. A jsem vděčná za jakoukoliv podporu našeho sportovního gymnázia. A proto bych chtěla poděkovat za dlouholetou spolupráci také vám, pane starosto.