Historické ohlédnutí - Zvykoslovný rok v Radobyčicích
Ve sbírkách snad každého vlastivědného či národopisného muzea se do současnosti dochovaly národopisné sběry, dokumentující nehmotné kulturní dědictví našich předků. Největší měrou pořizovali takové sběry učitelé a vlastivědní pracovníci v období před Národopisnou výstavou českoslovanskou, která se konala v Praze od května do října roku 1895. Ve sbírkách Národopisného muzea Plzeňska, které je v současné době jednou z několika poboček Západočeského muzea v Plzni, se z tohoto období dochoval 16 stránkový rukopis doposud neznámého autora, zachycující nejrůznější zvyky, lidová rčení, pranostiky, pověsti, ale kupříkladu také příklady místního dialektu obce Radobyčice z období kolem roku 1850.
Na základě tohoto unikátního pramene se pro Vás níže pokusíme rekonstruovat podobu zvykoslovného roku tak, jak jej slavily generace obyvatel Radobyčic krátce po zrušení poddanství. Zvykoslovný rok byl u našich předků těsně spjat s rokem hospodářským a liturgickým. Jeho počátek byl tak ve starších dobách spatřován v období mezi ukončením polních prací a počátkem adventního postu, nejčastěji kolem svátku sv. Martina. V průběhu postu se většinou lidé zcela odříkali pití alkoholu, kouření, účasti na veškerých zábavách a z jídelníčku vypouštěli veškerá masitá a tučná jídla. Nejedli zpravidla ani vejce či máslo. Výjimku tvořily jednotlivé postní neděle. V Radobyčicích se ve středu a v pátek připravovala polévka z vejce či brambor, knedlíky s omáčkou, vdolky, buchty, nebo bramborová či krupicová kaše. Obyvatelé se každodenně modlívali růženec, a setkávali se ke zpěvu nábožných písní. Hostince v postním období prakticky nenavštěvovali.
Návesní kaple v Radobyčicích, vystavěná v roce 1776. Foto: Kubík, 1925.
V předvečer svátku sv. Lucie chodívala Radobyčicemi bíle oděná postava, převlečená za svatou Lucii. Ta měla v ruce nůž, kterým měla údajně neposlušným dětem "rozpárávat bříška". Adventní půst končil narozením Páně v noci z 24. na 25. prosince. V hospodářstvích bylo o vánočních svátcích zvykem připravovat "housky" (vánočky), "roháče" (koláče) a vdolky s povidly. Na štědrý den byla obvyklá rybí polévka, vařené švestky a hrušky (tzv. muzika), ryby vařené s omáčkou, jablka či ořechy. Zajímavým zvykem bývalo v Radobyčicích na štědrý den "dávat psu česnek, pak jej hodili oknem pravíce, že bude hodně zlý. Do studnice hodili jablko v domnění, že bude v ní dobrá voda. Kosti z ryby se shrnuly a zakopaly se pod strom v zahradě. Pak se stromy ovazovaly slamou, při čemž se říkalo hlasitě: 'švestičky, hruštičky, ovazujte se, bude zítra mráz, nebudete-li se ovazovat, posekáme vás'. Hospodyně seděla vždy při stole, aby se jí vydařila drůbež. Na štědrý den nemělo se jezdit s dobytkem do lesa, neboť prý se snadno přihodí neštěstí".
O svátku svatého Štěpána světilo se v kostele jarní obilí. Když se pak následně posvěcené obilí doma míchalo s dalším osivem, prováděl tento úkon hospodář s rozžatou hromniční svící a odříkával při tom modlitby. Nový rok slavívali naši předci mnohem skromněji než v současnosti. Běžným zvykem však bylo připít si se sousedy takříkajíc "na novou krev". V Radobyčicích panoval zvyk, podle kterého měli v hospodářství právo našlehat každému, kdo o novém roce dlouho ležel v posteli. Na svátek Tří králů bývalo zvykem, přinášet si z bohoslužby svěcenou tzv. "tříkrálovou" vodu a svěcenou křídu. Křídou se udělalo znamení na dveřích a svěcenou vodou vykropilo celé stavení včetně maštalí. Čeledín poté svěcenou vodou pokropil všechna hospodářova pole a louky.
Radobyčice, skupina statků na návsi. Foto: Kubík, 1925.
Bezprostředně po svátku Tří králů následovalo masopustní období, vrcholící takzvanými "končinami" a uzavřené Popeleční středou. O průběhu masopustních veselic se nám z Radobyčic zprávy nedochovaly. Lze však předpokládat, že si svou bujarostí ničím nezadaly s dalšími obcemi plzeňského venkova. Popeleční středou počínal druhý velký půst v roce, předcházející svátky velikonoční. Na smrtnou neděli chodívala děvčata za zpěvu písní tzv. "se smrtí", tj. s nastrojenou loutkou Smrtky, kterou poté obřadně vhodily do řeky Úhlavy. Na jiných místech však také loutku "Morany" či "Mařeny" děvčata pálila či dokonce zakopávala do země. Ačkoliv se do dnešních dní nedochoval zápis písní a říkadel přímo z Radobyčic, je možné předpokládat užití varianty dětské jarní písně s incipitem: "Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi". Na květnou neděli chodívali chlapci světit "košťátka", která se pak ukládala v obytných staveních či ve stájích. Svěcené ratolesti měly chránit hospodářství před úderem blesku a obecně proti nepřízni a zlým silám. Věřilo se, že ten, kdo pozře 3 jehnědy ze svěcené ratolesti, nebude v nadcházejícím roce trpět bolestmi v krku.
Velikonoční svátky se nesly (tak jako jinde) ve znamení chrámových a domácích pobožností, mezi které patřila kupř. společná modlitba v zahradě na Zelený čtvrtek večer a o Velkém pátku časně z rána. Ačkoliv období od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty ještě stále patřilo do postního období, snažili se hospodáři zpravidla o Velikonocích přilepšit nejen sobě, ale také čeládce. Typickým pokrmem na Bílou sobotu bývala bezmasá polévka a koláče. Na Boží hod velikonoční pak již hovězí maso, pšanová (jáhlová) kaše, bochníčky a po požehnání podávala se nádivka z telecího nebo jehněčího masa. Takové nádivce se v Radobyčicích říkalo "pomlázka". Ze sekaného masa byla "pomlázka sekaná".
Pohled z Radobyčic směrem k Radyni. 30. léta 20. století. Autor neznámý.
Jarní práce na polích počínaly většinou před svátkem sv. Josefa. Tou dobou se sel především ječmen. Předtím, než hospodář s čeládkou poprvé vyjeli do pole, pokropil pluh svěcenou vodou. Na svátek sv. Řehoře chodívali chlapci z Radobyčic na takzvanou "učitelskou koledu". Ustrojili se do svátečních šatů, připevnili si na záda a na klobouky či čapky barevné pentle a vybavení bubnem a za doprovodu děvčat chodívali od stavení ke stavení. V dalších plzeňských obcích se chlapci obvykle strojili za vojáky a průvod sestával zpravidla bez dívek. Na každém zastavení pronášeli chlapci za tímto účelem složené rýmované říkanky. Po cestě pak zpívali: „Na svatýho Řehoře, památka se činí, každýmu se oznamuje, kdo o ní neví; jestliže nám nic nedáte, to se podíváte, všecky hrnce vám roztlučem, co v polici máte. Když průvod obešel celé Radobyčice, odebrali se chlapci ke svému učiteli, pro kterého právě koledovali, a který je pak na oplátku pohostil.
Zejména noci z 30. dubna na 1. května byla v představivosti našich předků připisována nadpřirozená moc. U křižovatek cest se měly podle nejrůznějších lidových podání scházet čarodějnice, loupající třísky z trámů zde stojících křížů. S nimi pak měly čarodějnice škodit lidem i domácímu zvířectvu. Z toho důvodu si v Radobyčicích lidé opatřovali "vysoký šípek a trn a ty zapíchli proti dveřím do hnoje. Pak vzali bezové třísky a zapíchali je do drnu, což obé postavili do okének chlévních. Pravili, že to činí před 'kouzelnou bábou'.
O svátku Božího Těla navštěvovali obyvatelé Radobyčic Plzeňské kostely, zejména pak chrám sv. Bartoloměje, kde dávali světit ratolesti a věnce, které pak po návratu domů vystavovali za okna ve víře, že tak ochrání stavení před úderem blesku. Věnce pak braly na hlavu selky při tlučení másla, aby se "máslo podařilo", nebo při přípravě obilí k setí. I v tomto případě se věřilo, že osivo dobře vzejde a posvěcené věnce tak zajistí dobrou úrodu.
Radobyčice, partie. 20. - 30. léta 20. století. Autor neznámý.
V období mezi svátky svaté Markéty a svatého Jakuba obvykle počínaly žně. Hospodáři najímali žence s dostatečným předstihem z blízkých i vzdálenějších obcí. Když se všechno obilí požalo, uvily děvečky z obilných klasů a lučního kvítí věnec, který pak s přáním bohaté úrody a všeho zdraví předali hospodáři. Slavnost obžinek se konala zpravidla v neděli po svátku sv. Bartoloměje. V ten den chodívali všichni společně na mši svatou do kostela, po které následoval společný oběd s čeládkou a všemi nádeníky. Pivo se pívalo až do pozdního odpoledne. Po svačině dostali všichni ženci vyplacenu smluvenou mzdu a odebrali se domů.
Obžinkovými slavnostmi se počínalo posvícenské období, které ve zvykoslovném roce pomalu opětovně přešlo v adventní půst. Tak byl zakončen nejen zvykoslovný, ale také hospodářský rok a nadcházel rok nový, ve kterém se střídala období těžké práce a starosti o obživu s obdobími veselí a zaslouženého odpočinku.
Mgr. Michal Chmelenský
Západočeské muzeum v Plzni, p. o.
vedoucí národopisného oddělení
