Síla Sokola není v medailích, ale v lidech, kteří ho tvoří, říká starostka Sokolské župy plzeňské Ivana Bartovská
Začalo to obyčejnou rodičovskou snahou dopřát malému synovi pohyb, a dnes stojí v čele jedné z největších sokolských žup. Starostka Sokolské župy plzeňské Ivana Bartovská mluví o Sokole jako o životním stylu, který spojuje generace, buduje vztahy a stojí především na dobrovolnictví a ochotě dělat věci pro druhé bez nároku na odměnu. V rozhovoru, který s ní vedl místostarosta MO Plzeň 3 Ondřej Ženíšek, otevřeně popisuje nejen radosti, ale i výzvy, kterým dnes Sokol čelí, a ukazuje, proč má jeho činnost hluboký smysl i v dnešní době.
Jak dlouho jste aktivní sokolka a jaká byla vaše cesta až do pozice starostky?
K Sokolu jsem se dostala v roce 1991 a bylo to vlastně úplně obyčejné rozhodnutí, které ale zásadně ovlivnilo celý můj život. Přistěhovali jsme se do Koterova a můj syn, kterému bylo dva a půl roku, těžce nesl, že jeho starší sestra může chodit cvičit do Sokola, zatímco on ne. Pro tak malé děti tu tehdy chyběl cvičitel, a mně to přišlo líto. Udělala jsem si tedy cvičitelský kurz a začala se věnovat těm nejmenším. Během dvou týdnů jsem měla asi šestnáct dětí. Velmi rychle jsme začali nacvičovat na první polistopadový všesokolský slet. Dětem bylo kolem pěti let a jeli jsme na Strahov. To byl opravdu silný moment, nejen pro ně, ale i pro mě. Byl to první slet po revoluci a zároveň poslední na Strahově, a ta atmosféra byla nezapomenutelná. Dodnes mi ti lidé říkají, jak rádi na ten zážitek vzpomínají. A právě tehdy jsem pochopila, že Sokol není jen cvičení, ale něco, co člověka provází celý život.
Starostka Sokolské župy plzeňské Ivana Bartovská a místostarosta MO Plzeň 3 Ondřej Ženíšek.
Kolik lidí dnes vlastně Sokolská župa plzeňská sdružuje a jak je organizovaná?
Máme kolem 5200 členů, přičemž více než polovina jsou děti. Zahrnujeme 30 tělocvičných jednot, především v Plzni a jejím okolí, ale i v místech jako Kožlany nebo Částkov na Tachovsku, kde vznikla nová jednota v roce 2023. V rámci kraje fungují tři župy a v celé republice jich je 42. To ukazuje, jak rozsáhlá a zároveň živá organizace Sokol stále je.
A jak je to přímo v Plzni?
Sokol je v Plzni opravdu silně zakořeněný. V každém obvodu najdete několik jednot – na třetím obvodu například Valchu, Radobyčice, Plzeň III. Bory, Novou Hospodu, Skvrňany nebo Karlov. Zajímavé je, že lidé často dojíždějí za konkrétní aktivitou. Například k nám do Koterova vozí rodiče děti z jiných částí města na florbal. To ukazuje, že Sokol funguje jako propojená komunita, ne jako uzavřené jednotky.
Jaké věkové skupiny Sokol pokrývá?
Úplně všechny. Od rodičů s dětmi, přes školní děti až po seniory. Člověk může být v Sokole celý život, a to je na tom to krásné. Kategorie rodičů s dětmi je velmi důležitá. Děti si tu zvykají na kolektiv, na pohyb a rodiče nám často říkají, že pak mnohem lépe zvládají nástup do školky. A velmi silnou skupinou jsou u nás senioři.
Mezi seniory je tedy o cvičení velký zájem?
Ano, my máme jednu z nejpočetnějších seniorských skupin v rámci Plzně. Na cvičení se nám pravidelně schází 30 až 35 lidí a v létě cvičíme venku na hřišti, kde je vždy plno. Jezdí k nám lidé z celé Plzně i okolí, například z Třemošné nebo Hromnice. Ale není to jen o cvičení. Pro mnoho z nich je to společenský život. Jsou to lidé, kteří často zůstali sami, a Sokol jim dává komunitu. Po cvičení jdeme třeba společně na malé pivo, upečeme si buřty a oni sami říkají, jak jsou šťastní, že mají partu, že si mají s kým popovídat. A krásně je to vidět i na tom, jak si posouvají své hranice. Připravujeme se například na festival Golden Age ve Francii, což je mezinárodní setkání seniorů zaměřené na pohyb.
S čím tam jedete?
Máme skladbu pro 64 účastníků a z toho jednatřicet je z naší župy. To je obrovské číslo. Ta akce je finančně náročná, ale přesto je zájem obrovský. A co mě osobně dojímá, je jejich odhodlání. Máme mezi nimi i paní, které je přes osmdesát let, a přesto zvládá aerobní skladbu, která není vůbec jednoduchá. A po nácviku ještě dojde pěšky na nádraží, protože „přece nepojede tramvají“. To jsou momenty, kdy si uvědomíte, jakou sílu ten pohyb a komunita mají.
Sokol se věnuje dětem opravdu systematicky. Můžete přiblížit i některé konkrétní projekty?
Jedním z nich je projekt Se Sokolem do života, do kterého se pravidelně zapojujeme. Letos se uskuteční 22. května 2026. Je určený dětem ve věku 3 až 6 let a jeho cílem je přivést je k pohybu hravou formou. Děti plní různé úkoly, sbírají samolepky a vytvářejí si pozitivní vztah ke sportu. Na organizaci se podílejí často senioři nebo maminky na mateřské dovolené, což krásně propojuje generace. A když řeknu, že se do projektu zapojuje přes 90 000 dětí v celé republice, tak to mluví samo za sebe.
Jak byste shrnula hlavní myšlenku Sokola?
Sokol je o mnohem víc než cvičení. Samozřejmě platí „ve zdravém těle zdravý duch“, ale my k tomu přidáváme další hodnoty, takže k tomu sportu patří také občanství, komunita, osobnost a laskavost. A počáteční písmena těchto slov tvoří název SOKOL. Je to o tom vychovávat lidi, kteří jsou nejen fyzicky aktivní, ale také ohleduplní, zodpovědní a ochotní pomáhat druhým.
Vy jste se postupně zapojila i jako funkcionářka…
Ano, a nebylo to úplně plánované. Velký vliv na mě měl Václav Havel a jeho důraz na občanskou společnost. S manželem jsme si řekli, že nechceme jen „být členy“, ale že chceme být aktivní. Manžel je starostou místní jednoty už od 90. let a já jsem postupně přešla z role cvičitelky přes jednatelku až do pozice starostky župy, kterou zastávám od roku 2022. Je to práce na plný úvazek, i když ji děláte dobrovolně.
Sokol má silné historické kořeny…
Ano, a my si jich velmi vážíme. Naše sokolovna v Koterově byla postavena podle návrhu architekta Františka Krásného, který navrhl také Tyršův dům v Praze. Začínalo se ale velmi skromně. Cvičilo se v hostinci nebo venku pod lípou. Dnes máme i pamětní místnost a snažíme se tu historii uchovávat.
Sokol ale není jen sport, že?
Určitě ne. Je to společenský život. Pořádáme plesy, máme divadlo, folklorní soubory, šermíře. Lidé berou sokolovnu jako svou, chodí na brigády, pomáhají, starají se o ni. To vytváří silné vztahy, které často vydrží celý život. Navíc spoluutváříme společenský život v naší obci, například děláme Májku nebo spolupracujeme s obvodem na velmi oblíbeném Medovém jarmarku.
Jak je to s dostupností a přístupem ke sportu?
Snažíme se být dostupní. Roční příspěvky jsou kolem tisíce korun, což je pro rodiny přijatelné. Navíc u nás není tlak na výkon. Nejde o to být nejlepší, jde o to mít radost z pohybu a vytvořit si vztah ke sportu. To je podle mě klíčové.
Jak vidíte budoucnost Sokola?
Já ji vidím pozitivně. Máme stabilní členskou základnu a stále se nám daří přivádět nové děti i dospělé. Velkou roli hrají všesokolské slety, ty jsou jednou za šest let a vždy přinesou novou energii.
Jaké jsou největší výzvy?
Jednoznačně údržba sokoloven. Jsou to často historické budovy, jejich opravy jsou nákladné a bez podpory města, obvodů a kraje by to nebylo možné. Druhou velkou výzvou je nedostatek činovníků. Lidé, kteří Sokol budovali, stárnou a mladší generace se do administrativní práce zapojuje méně. Přitom je to práce náročná a dobrovolná.
To vše děláte bez nároku na odměnu?
Ano. A někdy je to opravdu náročné. Každá jednota má své problémy, od majetkových záležitostí po technické věci, a my se snažíme pomáhat. Ale když pak vidíte, že to funguje, že děti chodí rády cvičit a senioři mají radost ze setkávání, tak víte, že to má smysl.
Co byste Sokolu popřála do budoucna?
Přála bych mu hodně nadšených lidí, hodně dětí, spokojené seniory a aby tu byl minimálně dalších 160 let. A také bych mu popřála více hrdosti. Když vidím Sokoly ze zahraničí, jak jsou na svou organizaci pyšní, říkám si, že bychom to měli cítit stejně.
