Nejde jen o drogy. Jde o lidi, jejich rodiny i bezpečí ve městech, říká ředitel Spolku Ulice Plzeň Martin Parula

Už téměř čtvrt století pomáhá Spolek Ulice Plzeň lidem ohroženým závislostí, duševním onemocněním nebo sociálním vyloučením. Za dobu své existence se z malé terénní služby stal respektovaným pracovištěm propojujícím zdravotní a sociální péči. Dnes ale podle jeho ředitele Martina Paruly stojí celý systém adiktologických služeb na rozcestí. O proměnách drogové scény, práci s lidmi na okraji společnosti i obavách z připravovaných změn si s Martinem Parulou povídal místostarosta Městského obvodu Plzeň 3 Ladislav Nový.

Většina lidí zná název Spolek Ulice Plzeň, ale možná už neví, co všechno se za ním skrývá. Jak organizace vznikla a čemu se dnes věnujete?

Spolek Ulice Plzeň vznikl v roce 2001 jako pilotní projekt. Jeho zakladatel Petr Matoušek tehdy přišel s myšlenkou propojit terénní práci s lidmi užívajícími drogy s pomocí lidem pohybujícím se v prostředí pouliční prostituce. Právě propojení těchto světů bylo v té době velmi neobvyklé a do značné míry je unikátní dodnes.

Nejdříve fungoval projekt díky dobrovolníkům, v roce 2002 už jsme se stali registrovanou sociální službou. Začínali jsme pod občanským sdružením Johan a postupně jsme se osamostatnili.

Dnes máme zhruba třicet zaměstnanců a poskytujeme terénní programy, substituční léčbu, odborné poradenství i služby Centra duševního zdraví pro adiktologické pacienty. Zaměstnáváme psychiatry, psychologa, zdravotní sestry, adiktology i sociální pracovníky. Každý klient je pro nás člověk se svým příběhem a podle toho se na něj dívá celý tým.

 Vedle toho pracujeme i s lidmi bez přístřeší, pomáháme s vyřizováním dokladů, se základními potřebami, spolupracujeme s potravinovou bankou nebo se staráme i o psy lidí bez domova. Ne proto, že bychom chtěli suplovat jiné služby, ale protože naše klientela je specifická a často se na nás obrací s problémy, které jinde řešení nenajdou.

 

V roce 2009 jste otevřeli substituční centrum. Co si pod tím mají lidé představit?

Substituční léčba je v podstatě legální a kontrolovaná léčba závislosti na opiátech. Člověk už nemusí shánět drogy na černém trhu, ale dostává přesně definovanou látku pod dohledem lékaře a zároveň je v péči sociálních pracovníků a dalších odborníků. Nejde jen o léky. Klíčové je propojení zdravotní a sociální péče. Samotná medikace nestačí. Člověk potřebuje řešit bydlení, práci, vztahy, dluhy. Teprve kombinace těchto přístupů přináší skutečné výsledky.

 

Často se mluví o takzvaném harm reduction. Co to znamená?

Je to princip snižování rizik. Neznamená podporu drog, jak si někdy lidé myslí. Znamená to minimalizovat škody, které závislost způsobuje. Pokud člověk není schopen nebo nechce přestat, snažíme se, aby neohrožoval sebe ani své okolí. Chráníme veřejné zdraví, předcházíme šíření infekčních nemocí, pomáháme lidem dostat se z prostředí kriminality. Závislost nevnímáme jako něco, proti čemu se bojuje silou. Vnímáme ji jako nemoc a jako reakci na životní příběh člověka.

 

Jak se za více než dvacet let změnila drogová scéna?

Překotné změny to nebyly. Dlouhodobě u nás dominuje pervitin, zatímco heroin postupně téměř zmizel. Mnohem větší proměnu ale vidím v sociální situaci klientů. Před patnácti lety většina z nich bydlela. Možná skromně, možná v komunitních bytech, ale bydlela. Postupně se dostávali na ubytovny a dnes stále více lidí propadává až na ulici. Proměnily se i samotné látky. Objevují se nové syntetické drogy, HHC, kratom a další deriváty. Problém je, že jejich složení se mění tak rychle, že na ně nestíhá reagovat ani legislativa.

 

Vy jste zastáncem regulace?

Ano. Máme historickou zkušenost, že pouhé zákazy nefungují. Když něco zakážete, nezmizí to. Jen se to přesune do podsvětí. Regulace znamená, že víme, co daná látka obsahuje, kdo ji prodává a komu se prodává. Přináší to větší ochranu veřejného zdraví i daňové příjmy pro stát. Totéž přece funguje u alkoholu. Problém není regulace, ale její důsledné vymáhání.

 

Jak jste se k této práci dostal vy?

Vlastně náhodou. Během studií jsem narazil na inzerát na terénního pracovníka a u té práce jsem zůstal. Mě ta práce pořád baví. Jsou za ní lidské příběhy a člověk si uvědomí, že lidé na ulici nejsou nějací „jiní“. Jsou to normální lidé, kteří se dostali do složité životní situace.

Kdyby nemuseli fungovat v prostředí nelegálního trhu, mnoho jejich problémů by vůbec nevzniklo.

 

Často se říká, že prevence je levnější než následky.

To platí stoprocentně. Léčba žloutenky nebo HIV stojí násobně více než prevence. Jeden člověk v substituční léčbě stojí ročně zhruba desítky tisíc korun, zatímco léčba infekčních onemocnění může stát miliony. Jenže výsledky prevence nejsou vidět za rok nebo za dva. A politika funguje ve čtyřletých cyklech.

 

V poslední době se hodně mluví o změnách v systému financování adiktologických služeb. Čeho se obáváte?

Největší problém je nejistota. Adiktologické služby jsou specifické tím, že stojí mezi zdravotnictvím a sociální oblastí. Právě proto byly dosud koordinovány Úřadem vlády, který dokázal jednotlivé resorty propojit. Od července se mají přesunout pod ministerstvo zdravotnictví. Jenže osmdesát procent naší práce tvoří sociální služby a ministerstvo zdravotnictví je podle současných pravidel financovat nemůže. Blíží se termíny dotačních žádostí a nikdo nám dosud nevysvětlil, jak bude systém fungovat.

 

Mluvíte dokonce o hrozbě rozpadu systému?

Bohužel ano. Pokud by vypadli sociální pracovníci, přijdeme o část podpory pojišťoven. Pokud nebude financování terénních programů, mohou zmizet služby, které lidé považují za samozřejmé. Testujeme anonymně a zdarma na HIV, syfilis nebo žloutenky. Sbíráme použité injekční stříkačky. Pomáháme lidem navázat důvěru ve zdravotnický systém. To všechno může být ohrožené. Nejde jen o lidi se závislostí. Tyto služby chrání celou společnost.

 

Jaká je komunikace s vládou?

Snažíme se jednat, ale informací je minimum. Nejhorší je právě ta mlha kolem. Kdyby se připravovala takto zásadní změna, měla by se připravovat rok nebo dva, a hlavně společně s odborníky. Sami zástupci vlády přiznávají, že některé věci ještě nejsou dořešené. Jenže my potřebujeme vědět, jak bude systém fungovat od ledna.

 

Závislosti už ale dávno nejsou jen o drogách.

Přesně tak. Máme klienty závislé na alkoholu, na lécích, na hazardu. A přibývá i úplně nová oblast – online svět. Mladá generace tolik nepije, ale přibývají závislosti na sociálních sítích, počítačových hrách nebo online prostředí. Vidíme i výrazný nárůst psychiatrických onemocnění. Mladí lidé tráví velkou část života ve virtuálním světě a stále častěji mají problém rozlišovat, co je realita a co ne. Řešením není zakazovat internet nebo hry. Stejně jako u drog je důležitá regulace, prevence a odborná pomoc.

 

Co byste si přál do budoucna?

Aby se o těchto věcech rozhodovalo společně s odborníky, a ne podle momentálních nálad. Abychom nezapomínali, že za všemi statistikami jsou konkrétní lidé. Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo se potýká se závislostí, ať už na alkoholu, lécích nebo něčem jiném. Když pomáháme těmto lidem, nepomáháme jen jim. Pomáháme jejich rodinám, jejich dětem, a nakonec celé společnosti.