Lidem s hendikepem pomáhá někdejší „Doktor železa“, za Romanem Hajšmanem jsou vidět léta tvrdé práce
Roman Hajšman je inspirativní člověk, ředitel obecně prospěšné společnosti Možnosti tu jsou, která zaměstnává téměř tři stovky lidí se zdravotním postižením. Za sebou má třicet let tvrdé práce a mnoho inovativních projektů. O tom, jak se k pomoci druhým dostal, jaké projekty přivedl k životu i kudy chce svoje kroky směřovat dál, si s ním pro rozhovor do zpravodaje Trojka povídal místostarosta třetího městského obvodu Ladislav Nový.
Romane, popiš mi cestu člověka, který pracuje jako kontrolor v hutích, po člověka, který zakládá stacionář pro děti s těžkým kombinovaným postižením?
Vyučil jsem se ve Škodovce jako strojní mechanik, opravář strojů zařízení a montáž potrubí. Po vyučení jsem narukoval na vojnu a po návratu mi pan Vokurka nabídl práci u něj v rozjíždějící se v pekárně. Tak jsem pět let pekařil, ale dohnala mě alergie na mouku. Poté jsem pracoval rok v lese, nechával si čas na rozmyšlenou a při tom hledal pracovní uplatnění u dětí. Nikde mě nechtěli, neměl jsem na to vzdělání, tak jsem to vzdal a vrátil se do Škodovky, tentokrát do hutí. Pět let jsem pracoval na defektoskopii (hledání vad v kovových výrobcích - prozařování, ultrazvuk …) a děti ze sportovně turistického oddílu Kavalíři, který jsem vedl, mi říkaly „Doktor železa“. A do toho jsem v roce 2000 potkal mojí současnou ženu Káju, která měla těžce postiženého chlapečka Davida. Spolu jsme jezdili po republice, po různých lázních a rehabilitačních zařízeních.
Tam si tedy poprvé zabrousil do sociální sféry?
Mrzelo mě, že v Plzni není nic pro takto postižené děti. Sehnali jsme proto kontakty na rodiče, kteří na tom byli podobně jako my, bylo nás dvanáct. Chtěli jsme vybudovat nějaký stacionář, který by sloužil našim dětem, ale zároveň, aby si i rodiče mohli odpočinout a o jejich potomky bylo adekvátně postaráno. A protože se s námi nikdo moc nechtěl bavit, nebylo za námi žádné IČO, tak jsme založili občanské sdružení David a Goliáš. Jednali jsme s městem a získali jsme objekt v Kralovické ulici na Lochotíně, kde vznikl Denní stacionář Človíček. Ale neměli jsme nikoho, kdo by ho chtěl provozovat. Získali jsme však kontakt na Diakonii v Merklíně, na paní ředitelku Martu Mikulovou.
Co z toho vzešlo?
Začali jsme spolupracovat, ale viděli jsme, že by bylo dobré, kdyby vzniklo samostatné středisko Diakonie v Plzni. Diakonie je celorepubliková organizace, zřízená Českobratrskou církví evangelickou a nefunguje to tak, že by ukázala do mapy a řekla: „Tady něco vznikne.“ Ale vždy je to podle potřeby a zespoda, což si myslím že je tak správněl.
Takže v roce 2OO1 vzniklo Sdružení David a Goliáš a 2003 jste otevírali Človíčka?
Stacionář začal fungovat zatím pod Merklínem, ale do výběrového řízení se nikdo nehlásil, a tak jsem se přihlásil já. Byl jsem schopný s Davidem cvičit, nakrmit ho, postarat se o něj, ale jít do sociálních služeb? Sociální služby tenkrát nebyly jako dnes, standardy atd., fungovaly volnější formou. Takže jsem se přihlásil, oni mě vybrali a 5. ledna 2004 jsem do Človíčka nastoupil. Bylo to pondělí a ze soboty na neděli, David zemřel. Posledního čtvrt roku byl vždy týden v nemocnici a týden doma a my věděli, že se jeho život blíží ke konci. S manželkou jsme se domluvili, že s Davidem budeme do poslední chvíle doma. David zemřel 4. ledna ráno a já v pondělí nastupoval do Človíčka, do organizace, kterou jsme založili kvůli němu. Já mam dodneška v kanceláři jeho fotku a když se nedaří, tak na něj kouknu s prosbou, aby pomohl.
To je silný příběh a obrovská motivace. Jak ses dostal do o.p.s. Možnosti tu jsou?
Človíček, to byl poměrně velký dům, v přízemí byl stacionář pro děti s těžkým kombinovaným postižením, v prvním patře jsme měli team 16 dospělých lidí s lehkým až středně těžkým mentálním postižením. Viděli jsme, že někteří z nich jsou opravdu šikovní, že by mohli něco dělat a nechci to shazovat, ale vyrábět stále jen svíčky, ruční papír a keramiku je, myslím, pro některé škoda. V té době v Praze fungovala kavárna Vesmírna, která zaměstnávala lidi s postižením, a ta nás nadchla a inspirovala, zároveň u zrodu projektu Kačaba stála její ideová guru – Šárka Mádlová (dneska Káňová).
Jak jste to celé zvládli
Tenkrát začaly první evropské projekty. Podali jsme, tedy především díky Šárce Káňové, žádost o dotaci a vyšlo to. Dále jsme se domluvili na pronájmu s Korandovým sborem ČCE a v Prokopově ulici vznikla kavárna Kačaba (www.kacaba.cz) jako tréninková kavárna s pracovní rehabilitací pro lidi se ZP. Po dvou letech projekt končil a na úřadech se stále řešilo, jestli to je sociální služba nebo není. Tak jsme se rozhodli v roce 2007 založit dceřinou organizace Diakonie – Možnosti tu jsou, o.p.s. a tak oddělíme zaměstnávání lidí se ZP od sociálních služeb a budeme se výhradně zabývat zaměstnáváním zdravotně postižených. Myslím, že jsme byli tenkrát velcí průkopníci v celé ČR v rámci pracovní rehabilitace. Kačaba dnes zaměstnává přes čtyřicet lidí se ZP, funguje jako Café Restaurant Kačaba a zároveň provozuje ještě Bistro Orlovna a Café Knihomol.
To ale není tvůj jediný projekt, co ty další?
Kačaba byla úplně první a zásadní projekt, dalším byl SECONDHELP (www.secondhelp.cz), který vymyslel jeho šéf Eduard Řezníček. První obchod jsme otevřeli v roce 2010 a dneska v našich devíti obchodech a skladu pracuje přes 70 lidí se ZP: čtyři obchody v Plzni, dva v Klatovech a po jednom v Sušici, Nýrsku, Domažlicích. Prodáváme kvalitní outletové a sekáčové oblečení z druhé ruky, naši zaměstnanci ho přeberou, vyperou, opraví, vyžehlí a prodávají v obchodech.
Dalším projektem jsou Zdravé svačiny…
Za těmi stojí Jirka Krzanowski, který pracoval v Kačabě jako instruktor pracovní rehabilitace. V roce 2015 jsme se byli podívat v Hradci Králové v Bistru u dvou přátel, kde místní kavárna vyráběla kvalitní a chutné svačinky do školních bufetů. Projekt jsme pak začali v Kačabě pod názvem Zdravá svačina (www.zdrava-svacina.cz). V současnosti funguje v prostorách bývalé mlékárny na Borech. Dnes máme více než patnáct bufetů po základních a středních školách, vše vyrábí a prodává 55 lidí se ZP. Děti zároveň vidí, že lidé s hendikepem nejsou zvláštní, vidí je v práci a dokáží s nimi normálně komunikovat, což vidím jako další přínos projektu. Začátky projektu nebyly jednoduché, když se po čtyřech letech vše konečně perfektně rozjelo, tak Jiří bohužel zemřel a zanechal po sobě krásnou holčičku a manželku. Svačinky převzala Terka Hofreitrová, navázala na skvělou práci Jirky, a kromě svačin do školních bufetů a jinde, připravuje také mnoho rautů.
Jako poslední projekt vznikla Ekozahrada Raková?
Původně tento projekt (www.ekozahradarakova.cz) v Rakové nedaleko Rokycan vznikl z ekonomických důvodů. Spočítali jsme si, že v našich střediscích (v Kačabě a ve Zdravých svačinách) spotřebujeme zeleninu za cca půl milionu. A tak jsme si řekli, že si zkusíme vypěstovat svojí zeleninu a zároveň dáme dalším lidem se ZP práci. My teď máme v Rakové ekologickou certifikaci, je to lokální, bez chemie, staráme se o půdu a prostředí. Navíc zaměstnáváme 30 lidí se ZP, takže těch benefitů je tam dost. Jsme první komunitou podporované zemědělství (KPZ) na západě Čech. V současné době máme 135 podílníků a navyšovat budeme do 150 podílníků. Myslím si, že do budoucna už nebudeme počty navyšovat a zřejmě půjdeme cestou zpracování vypěstované zeleniny. Důležití jsou pro nás naši podílníci, kteří od nás berou bedýnky zeleniny, snažíme se jich mít tolik, aby vše mohlo fungovat. A zásadní jsou samozřejmě naši zaměstnanci se ZP. Práce na zahradě je výhodná pro lidi, na které by byla zdvořilostní konverzace s hosty v Kačabě příliš složitá. Ta je na zahradě nečeká a výhodou je i pobyt v krásném prostředí a na čerstvém vzduchu. A občas si přivyděláme výsadbou alejí a údržbou zeleně.
Jak bys zhodnotil celou svoji kariéru, jak se změnil sociální sféra od dřívějších dob do teď?
Celkově se to hýbe správným směrem, někdy je to ale strašně klikaté. Z cesty, po které jdeme však neustupujeme, což se mi líbí. Nesnažíme se za každou cenu rozšiřovat. Naši organizaci vnímám spíš jako praktického doktora, který se neustále zlepšuje v pomoci lidem se ZP. Myslím si, že není potřeba, abychom se vyvíjeli mimo náš kraj, měli jsme sice jednu frenšízu na Moravě, ale určitě rádi poradíme, pomůžeme, ale expadovat nechceme. Hledáme pořád cesty, jak lidi udržet v práci, zaměstnat je, pak je dostat na volný trh, myslím si, že v tom není třeba hledat nějakou složitost. Vnímám, že pro člověka jsou v životě zásadní tři místa: někde bydlíš, někde jinde trávíš volný čas a někde jinde pracuješ. A my se postaráme o to, aby ses dobře cítil v té práci. Samozřejmě se mění cílové skupiny, teď je hodně psychiatricky nemocných, tam je zase trochu jiný způsob podpory.
Připustil si, že zaměstnávání lidí je pro tebe bližší než sociální služby. Čím to je?
I přesto, že jsem sociální službou začínal, odradily mě tehdy počínající standardy. Přijde mi, že se to dostalo do místa, kdy papír je víc než klient. Proto jsem radši nesvázaný těmi pravidly a papíry, ačkoliv dobře míněných, aby byly nějaké jednotné postupy, aby nedocházelo k diskriminaci atd.. Život je ale mnohem barevnější a pestřejší, než co je psáno na papíru.
Chtěl bys říct něco závěrem?
Určitě bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří u nás pracují, zejména těm na vedoucích místech, protože není jednoduché řešit byznys a k tomu sociální oblast. Zároveň bych všem pracovníkům přál, aby nespadli do provozní slepoty a vyčerpání, která v této profesi hrozí, protože je opravdu náročná. Přál bych jim, aby se uměli postarat, ale nejenom o ty druhý, ale i o sebe nebo mezi sebou si dát podporu. Dále bych chtěl poděkovat také každému jednotlivci se zdravotním postižením, který v sobě najde sílu ráno vstát a jít do práce, prostě znovu začít pracovat. A poděkování patří i všem, co nás na té cestě doprovází, ať je to Úřad práce České republiky, město Plzeň, Plzeňským kraj, díky moc Úřadu MO Plzeň 3 a v neposlední řadě také všem individuálním dárcům, kteří nás na naší cestě podporují.
Místostarosta Ladislav Nový a ředitel Možnosti tu jsou, o.p.s. Roman Hajšman na akci Kačaby v Mlýnské strouze.
