Hledáme cesty tam, kde nejsou vidět, říká ředitelka spolku K Srdci Lucie Vavrušková

Touha pomoci lidem bez domova stála za vznikem spolku K Srdci. Jedná se o dobrovolné neziskové sdružení občanů, jehož cílem je podpora a doprovázení lidí v těžkostech sociálního, vztahového nebo existenciálního rázu. U počátku jeho založení stojí ředitelka spolku Lucie Vavrušková. O tom, co ji k práci s lidmi bez domova přivedlo a jak se postupně činnost sdružení rozvíjela, si s ní povídal místostarosta Ladislav Nový.

Zajímalo by mě, jak vzniklo sdružení K Srdci a zároveň jak ty ses dostala k práci s lidmi v bezdomoví? Protože to není úplně běžná práce.

Pracovala jsem v nemocnici jako pastorační asistentka pro nemocné, to už je asi dvanáct let zpátky a chodila jsem pěšky do nemocnice na Bory, cestou jsem často potkávala lidi, kteří žijí na ulici. Některé jsem znala i od nás z kostela a postupně jsem se s nimi skamarádila. Byli hodně vřelí a vstřícní, pozvali mě na kafe k nim do garáže, a tak jsem se jednoduše začala zajímat, proč jsou na ulici, jak je jim možné pomoci. A měla jsem takovou touhu být jim nablízku a něco pro ně dělat, což jsem neuměla. Ale protože ta touha byla silná a neutuchala několik let, rozhodla jsem se založit společenství Od srdce k srdci. Z něj pak vzniklo společenství K srdci.

             

Kdy to bylo a jaké to bylo v tom počátku?

Bylo to kolem roku 2015, scházeli jsme se jako parta mladých lidí každou neděli. Společně jsme se pomodlili nad evangeliem a hledali odpověď, jak lidem bez domova pomoci a začali jsme dělat bohoslužbu. Scházeli jsme se v kostele u Ježíška a tam také začaly každoměsíční bohoslužby, po kterých bylo pro potřebné připravené jídlo. Bohoslužba byla sloužena za zemřelé lidi na ulici, vnímali jsme, že je to palčivé téma, protože jsou opomíjení.

Od kdy má spolek vlastní prostory? Kde vznikla ta potřeba?

Po bohoslužbě jsme si s lidmi venku vždy povídali, viděli jsme, že naše naslouchání  jim dělá radost, a že nám vlastně chybí místo, kam bychom je mohli pozvat na čaj nebo kávu.  Poté jsme tedy vešli v jednání s místostarostou Ondřejem Ženíškem ohledně prostor, které bychom mohli dostat od ÚMO Plzeň 3 k pronájmu. Dostali jsme je a nyní slouží jako Naslouchárna. Vznikla v roce 2017. Prostory jsme postupně zrekonstruovali, abychom měli důstojné místo, kde se spolek bude scházet. Společně s tím šly ruku v ruce i další věci. Jako je zajištění místa nebo dotace, které jsme se postupně naučili podávat.

Od té doby jste se hodně posunuli, věnujete se úklidům, společně řešíme i projekt pro lidi bez domova ve Škodalandu a vnímám i to, že nechcete být registrovaná sociální služba, ale spolek, abyste si zachovali určitou svobodu. Cesta, kterou jste ušli, je opravdu dlouhá…

Ano, od založení spolku je to již sedm let a mám pocit, že jsme z té mateřské školky postupně došly do školy, pořád se ale učíme. Zpočátku nám Naslouchárnu několikrát vykradli a když se to stalo počtvrté, už jsme neměli energii se neustále snažit a pak jen uklízet spoušť. Když jsme si řekli, že končíme, přišel k nám Standa s Henriettou, kteří do té doby přebývali ve stanu a řekli, že nám budou prostory hlídat. Nastěhovali se, začali tam žít a tím se nám najednou rozšířil provoz. Za to, že mohou v těchto prostorách být, se nabídli, že se o ně budou starat, uklízet atd. a zároveň začali sloužit ostatním lidem každý den. Překvapilo nás to, že začali otvírat dveře, vydávat kafe, zalévat polévku z pytlíku, prát a sušit prádlo a vydávat ho.

To je super.

Je, díky nim jsme mohli zavést otevírací hodiny, které bylo třeba trošku korigovat. To, že otevíráme v odpoledních hodinách, vnímám jako důležité v tom, že lidé, kteří k nám docházejí, si můžou vyřizovat věci, chodit do registrovaných sociálních služeb a k nám dorazí třeba ve chvíli, kdy to nestíhají nebo když už chodí do práce. A ještě podstatná věc, ano, my jsme nechtěli být registrovaná sociální služba, protože jsme zde chtěli být pro ty, kteří propadli sítem sociálních služeb, tzn., nejsou schopni uzavřít v sociálních službách smlouvu nebo jí uzavřeli a porušili a nesmí ji například nějaký čas využívat. Vnímali jsme, že tam je důležité těm lidem dát podporu, kterou oni potřebují, a i ta společnost to potřebuje. Oni se potřebují vykoupat, mají hlad, potřebují povzbudit a vyslechnout. Takže nechceme být registrovaná sociální služba, protože si myslím, že lidé, kteří z nějakého důvodu nemohou využít tu síť sociálních služeb, potřebují mít více možností. Mám pocit, že když poskytneme pomoc i těmto lidem, můžeme je motivovat k tomu, aby se vrátili zpátky, nadechli se a zase šli a využívali hojnou síť sociálních služeb.

Motivace je velmi důležitá. Využíváte ji i jinak?

Ano, lidé bez domova máme jako pomocníky, řekla bych vznešeně peery, lidi s prožitou zkušeností, kteří nám pomáhají. Dáme jim možnost, aby měli na společném díle spoluúčast, mohou za to mít nějakou odměnu, ať už je to třeba stravenka nebo prostě jenom to, že jsou pro nás důležití, že mají nějakou kompetenci, zodpovědnost. Aktivitu úklidů nám pomohl rozšířit Roman.

Mohla bys ho představit čtenářům?

Roman k nám přišel v roce 2023 jako člověk s prožitou zkušeností, vrátil se do Plzně, ze které odcházel s tím, že byl bezdomovec a pil alkohol. Šel do Dobřan na detox, a z detoxu do křesťanské komunity, kde byl dva roky a ze závislosti se dostal. Poté bydlel u Františkánů, kteří ho odkázali na nás. Přišel s tím, že chce něco dělat, například úklidy a chopil se toho s plnou vervou a nasazením, a tak se úklidy rozjely do netušených rozměrů.

Kde a jak často uklízíte?

Spolupracujme například s městskými obvody a Roman, který je koordinátor úklidů, musí nejdříve najít termíny (má ještě jinou práci), takže to musí být v jeho volnu. Potom se setkáváme se zadavateli úklidu, ti nám dají tipy, kde je třeba uklidit a občas přijde požadavek i odjinud, například z magistrátu nebo z Odboru bezpečnosti a kriminality. Vyhodnotí se, jak místo vypadá a pak se vygeneruje termín s tím konkrétním místem. A na daný termín a místo se pozvou lidi z ulice. Většinou uklízí jednou, dvakrát týdně, výjimečně to bylo i třikrát.

Jak samotné úklidy probíhají?

Lidé, kteří se ho účastní dorazí do Naslouchárny zhruba kolem deváté hodiny ráno, dají si kávu, případně něco sní a vyrazí na úklid. Jedou MHD nebo jdou pěšky podle toho, kde mají uklízet. Samotný úklid trvá minimálně hodinu, potom se zase vrací do Naslouchárny, kde se můžou osprchovat, občerstvit, dát si zase kávu a popovídat si a tím končí. Takže pracovali, ale dostali i ten servis, který je pro ně důležitý, to zázemí, kam se vrátí. Dostanou najíst a odměnou za odvedenou práci jim je také stravenka.

Podle typu úklidu zřejmě řešíte i kolik lidí bude potřeba?

Přesně tak. Vyhodnotit to místo je Romanův úkol. Jak je velké, kolik lidí na to bude potřeba… Takže jsou větší úklidy a menší úklidy a také máme dva typy úklidů. Jeden zahrnuje černé skládky nebo hodně velký nepořádek, který je u našich lidí hodně oblíbený, protože hodně nepořádku znamená hodně práce a také obrovský výsledek a velkou radost z něj. A pak jsou menší úklidy, kam patří sbírání papírků po delší trase nebo náročným terénem. To nemůžou absolvovat všichni, jen ti zdatnější jedinci a také je to tak nebaví, ten efekt není tak viditelný.

Jak lidé bez domova tuto úklidovou činnost vnímají? A jak ji vnímá veřejnost?

Vnímají ji moc hezky. Jeden kluk bez domova, na otázku co pro něj znamená jít na úklid a jestli je motivací ta stravenka, řekl, že úklidy jsou super a jeho hlavní motivací je to, že jdou někam jako parta, že dělají společnou práci. Že jim to dává obrovský smysl protože dělají dobrou věc, za kterou jsou ocenění, že mají uznání, že se o nich nemluví špatně. A na otázku, jak to vidí s úklidy dál, jako zainteresovaný člověk bez domova, tak se tak jako rozzářil a říkal, že to přece nemůže zůstat jen jednou týdně, to přece musí nějak jako pokročit, že musí být nějaká další fáze. My chceme růst, říkal. Mě to hrozně překvapilo, vůbec jsem nečekala, že takto přemýšlejí. Stabilní skupinu tvoří asi třicet lidí, kteří jsou zodpovědní, přijdou včas, udělají tu práci a ptají se, kdy zase můžou přijít. A to jsou podle mě lidi, kteří si ten růst zaslouží, se kterými by se dalo pracovat a víc je zaměstnat. A to je vlastně i naše přání jim umožnit, aby se tato občasná práce přetransformovala do nějaké formy zaměstnání.

Ti lidé jsou pak víc zodpovědní a chtějí se sebou něco dělat. To je příklad i Pepy s Dankou, kteří našli zázemí v chatce u Škodalandu. Právě oni chodili na úklidy a měli vůli něco změnit. To, že někam patří, i do té práce, že tam mají svoji partu a jsou nějak ohodnocení a pozitivně vnímáni okolím dokazuje, že jsou to stejní lidé jako my ostatní. A tohle je pro ně šance, jak se to do té naší společnosti po nějakém uklouznutí zase vrátit.

Já věřím, že tu pomoc si zaslouží úplně všichni. Ta jejich situace je velmi křehká a je potřeba toho člověka po nějakém tom uklouznutí doprovázet dál. Lidé, kteří žili na ulici a měli problém s alkoholem, jsou ohroženi tím, že do toho mohou spadnout znovu.  Je tedy potřeba, aby se o ně někdo trochu staral. A potom je potřeba si říct, že jsou lidé, u kterých je závislost tak velká, že se z ní už dostat nemohou. Takový člověk je ve stavu, že péče o něj je už jen paliativní. Důstojná, sociální péče o lidi, nic víc už tady dělat nelze. Farář u nás vedle Naslouchárny zaopatřoval člověka, který byl nemocný a podepsal revers, protože je závislý na alkoholu a v nemocnici to nevydrží. A tito lidé umírají, za rok jich zemře až dvanáct, do konce května už letos zemřelo pět a možná zemře šestý. Jsou závislí, nemají pojištění a vypadávají ze systému, který by jim nějakou péči poskytl.

Alkohol je u nás na jednu stranu hodně tolerovaný a na druhou se pak řeší, kolik lidí s ním má problém. A velmi se v Plzni řeší skupinky mladých drogově závislých lidí, kteří podle mého pocitu společnosti vadí nejvíc. Staršího bezdomovce je jim spíš líto, zatímco u těch mladých si říkají, že jsou zdraví a měli by pracovat.  Ale za tím často stojí různé příběhy, které neznáme. Často to jsou lidé s psychickými problémy, nevíme, co se stalo v rodině atd. a je to strašně složité a někoho odsoudit strašně jednoduché.

Často se stává, že tito lidé nikdy nezažili milující rodinu, odmalinka byli nechtění. Jejich rodiče už něco brali a oni byli vychováni v institucích. A ta je pak „vyplivla“ do společnosti a oni dříve nebo později opět skončí v nějaké instituci, třeba ve vězení. Takže otázkou je, z čeho vzešli. Samozřejmě ne vždy je problém na straně nefunkční rodiny, ale když se ptám, většina z těch lidí na ulici mi řekne, že byli nechtění.

A také ohromně vzrůstá procento lidí s duševním onemocněním, což je celosvětový problém. Nevím, jestli je to tím, že mladí lidé jsou dnes citlivější, možná to souvisí s životním stylem, jiným přístupem, tlakem na výkon už od dětství… A spousta lidí se s tím těžko vyrovnává. Ne všichni samozřejmě končí na ulici.

Proto vnímám jako nesmírně důležité podat těmto lidem pomocnou ruku. V současné době třetí městský obvod se Spolkem v srdci spolupracuje nejen na úklidech, ale i na určitém zázemí pro lidi, kteří jsou připraveni na změnu. Někteří tak našli takové místo v bývalých chatkách u Škodalandu. Rozhodně by to ale neměla být jejich konečná stanice, spíš přestupná.

Ano, lidé z ulice, kteří tam nyní dostali šanci jakéhosi provizorního bydlení, jsou za něj velmi rádi a váží si této příležitosti. Je to pro ně určitě mnohem lepší než ta ulice, jsou v bezpečí a zároveň jsou součástí nějaké pracovní skupiny, mají tam nějaké úkoly, pomáhají s úklidem areálu a podobně. Vím, že všichni si vyřizovali nějakou práci a byli na brigádě, takže se opravdu snaží, motivuje je to. A přesně jak říkáš, může to pro ně být přestupní stanice do něčeho lepšího, s tím, že u každého bude ten přestup trvat jinou dobu. Ale je potřeba si uvědomit, že i ten krok z toho stanu někam, kde jsou nějaká pravidla, není jednoduchý. Pro některé lidi bez domova je lepší, že postupují pomalu, postupně, že to není z ulice rovnou do bytu, ani nevím, zda by to někteří unesli. Potřebují postupně nabýt zodpovědnost a naučit se starat sami o sebe.

Umím si představit, že člověk, který se z nějaké komunity na ulic dostane najednou do bytu, se ocitne najednou opuštěný, mimo tu známou komunitu a první, co ho napadne, může být právě ta láhev alkoholu…

Ano, to je velmi pravděpodobné. Je to tak, že se nejdříve potřebují zařadit do nového způsobu života, mít alespoň pracovní kolektiv, být napojený na nějaké vztahy. Potřebují vědět na koho se mají obrátit, pokud budou mít nějaký problém. A to, že tam žijí čtyři lidé, kteří spolu vycházejí, tak nejsou tolik osamoceni a je pro ně i do budoucna možná schůdné nějaké spolubydlení.

Kolik lidí v Plzni žije na ulici?

Je to přibližně čtyři sta lidí bez domova, z toho takových čtyřicet žije přímo v centru města a jen s jednotkami z nich jsou nějaké problémy.

Také si myslím, že Plzeň je bezpečné město a není třeba nějak burcovat poplach a řešit, že ty lidi někoho ohrožují. Já žiji se třemi dětmi přímo v centru a žádný pocit nebezpečí jsem nezažil. A když s dětmi potkáme lidi bez domova, tak se o té problematice bavíme a ty děti o nich pak přemýšlí spíš jako o sousedech, kteří žijí jinak než jako o nějakých nepřátelích. Každopádně je skvělé, že jsou organizace, které s lidmi na ulici pracují.

Za to, že vůbec můžeme, bych chtěla poděkovat všem, kteří nás podporují, takže určitě Městskému obvodu Plzeň 3, Odboru dostupného bydlení a těm lidem bez domova, za to, že se snaží.

Jak vnímáš nový „Mokrý dům“ pro lidi bez domova v Plzni?

Je přelomový v tom, že umožňuje kontrolované pití, je to opět krok k tomu, jak se ho postupně zbavit.

Řešení problému bezdomovectví je vůbec běh na dlouhou trať. Určitě se nedá vyřešit tak, že vám jako obvod dáme peníze a vy to pak nějak za půl roku vyřešíte.

To asi nikdo nedokáže, ta naše pomoc se pohybuje opravdu v nějakém rámci. Náš úkol je mapovat terén a hledat cesty tam, kde nejsou. Jinak se věci nikdy neposunou dopředu, i když to trvá dlouho a často to nevyjde, musíme jít dál a zkoušet jiné možnosti. Naším cílem je poskytnou lidem v extrémně složitých životních situacích podmínky znovu objevení své lidské důstojnosti.… a vytvářet šance k návratu do běžného života.

Co byste do budoucna v Plzni, co se týká lidí bez domova ještě uvítali?

Určitě bychom potřebovali dům pro nemocné a umírající lidi bez domova.