5. červen 2026
Věznici Plzeň–Bory se neřekne jinak než „hotel Hvězda“. Podle jejího typického paprskovitého tvaru, ale i s jistou dávkou černého humoru. Největší věznice v Česku, jediná svého druhu, místo, kde končí lidé odsouzení za těžké i ty nejtěžší zločiny. Jak funguje každodenní život za jejími zdmi, co obnáší práce dozorců a jaké situace musí řešit její vedení? O tom si starosta MO Plzeň 3 David Procházka povídal s ředitelem věznice Drahoslavem Červinkou.
Pane řediteli, mohl byste na úvod představit věznici Plzeň–Bory?
Jedná se o budovu, která byla od samého počátku projektována jako věznice, a to v roce 1878 v takzvaném pensylvánském stylu. Ten je charakteristický tím, že jednotlivá křídla, nebo chcete-li paprsky, směřují do jednoho centrálního bodu, což výrazně usnadňuje kontrolu nad pohybem vězňů. Už tehdy šlo o velmi promyšlený koncept, který je funkční dodnes. V době svého vzniku byla věznice v podstatě soběstačná. Disponovala vlastní studnou, ze které se čerpala pitná voda, měla pole v Liticích, kde vězni pracovali, a dokonce i vlastní pekárnu. Dnes už studna slouží pouze jako zdroj užitkové vody, ale je to hezký doklad toho, jak komplexně bylo zařízení koncipováno. Plzeňáci jí přezdívají „hotel Hvězda“, a to jednak kvůli jejímu tvaru, jednak s určitou nadsázkou, protože zde „ubytováváme“. Když se na to člověk podívá s odstupem, musí ocenit, jak nadčasově byla navržena – zásadní stavební změny tu za více než 140 let v podstatě nebyly potřeba.
Ředitel věznice Plzeň - Bory Drahoslav Červinka a starosta MO Plzeň 3 David Procházka.
Jaká je kapacita věznice?
Kapacita věznice je v současné době 1 220 osob. Aktuálně nám do plného stavu chybí přibližně 90 vězňů, takže se dlouhodobě pohybujeme velmi blízko maximálního vytížení.
Jaké má věznice zařazení a jak funguje její struktura?
Jsme takzvaná nástupní věznice, což znamená, že přijímáme všechny odsouzené, kteří nastupují výkon trestu, ať už přijdou sami, nebo jsou přivezeni policií. Součástí věznice je také vazební oddělení, které má kapacitu zhruba 150 míst a slouží potřebám orgánů činných v trestním řízení. Zbytek tvoří odsouzení, kteří jsou zařazeni podle stupně zabezpečení. U nás máme střední a vysoký stupeň, zatímco nízký stupeň zde není – pokud k nám takový vězeň nastoupí, po přijetí ho převážíme do jiné věznice. Specifickou součástí je oddělení se zvýšenou ostrahou, což je nejpřísnější režim. Tam máme 208 míst a nacházejí se zde i doživotně odsouzení. To znamená lidé, kteří často nemají co ztratit, a tomu odpovídá i přístup a náročnost práce personálu.
Jsou zde i ženy?
Ženy máme pouze ve vazbě. Pokud žena nastoupí výkon trestu, musí být ze zákona oddělena od mužů a následně je přemístěna do zařízení, které je určeno pro výkon trestu žen.
Setkáváte se se svatbami vězňů?
Ano, a musím říct, že poměrně často. Za dobu, co zde působím, tedy zhruba čtyři roky, jich bylo přibližně deset. Zajímavé je, že se ti lidé někdy seznámí opravdu netradičně, například přes okno na vazbě, kde si mezi sebou začnou povídat, a postupně z toho vznikne vztah. Když se na to podívám osobně, tak si nejsem jistý, zda bych si chtěl vystavit doma svatební fotografii z věznice. Ty podmínky jsou přece jen velmi strohé – oddávající, dva svědci, žádná širší rodina, žádná slavnostní atmosféra. Na druhou stranu pro ty lidi to význam má a berou to jako důležitý životní krok.
Mají novomanželé možnost soukromí?
To přímo neumožňujeme. Existuje ale institut návštěv bez dozoru, které mohou být uděleny jako forma odměny. Ty probíhají v upravených prostorách, které poskytují větší míru soukromí než běžná návštěvní místnost.
Jak dlouho působíte ve vězeňství a co vás k této práci přivedlo?
Ve vězeňské službě působím 25 let a letos začínám svůj 26. rok. Začínal jsem od nejnižší pozice ve Světlé nad Sázavou, což je ženská věznice, kde jsem strávil zhruba rok a půl. Poté jsem přešel do Českých Budějovic, kde jsem působil přibližně dvacet let. Postupně jsem se vypracovával do vedoucích funkcí. Do Plzně jsem byl následně ustanoven rozhodnutím generálního ředitele. Mimochodem, Vazební věznice v Českých Budějovicích je šestkrát menší než ta plzeňská.
Šel jste do práce ve vězeňství rovnou po škole? Ne, původně jsem pracoval jako profesionální řidič autobusů a kamionů. Postupem času mě ale přestalo naplňovat neustálé cestování a chtěl jsem dělat práci, která má hlubší smysl a zároveň mi umožní být více doma. V té době jsem byl zároveň aktivním trenérem bojových umění, takže jsem měl blízko k práci s lidmi, jejich vedení a určitému „formování“. Právě tato zkušenost mě nasměrovala k vězeňské službě.
Předpokládám, že jste si musel doplnit i vzdělání…
Ano, to jsem si musel doplnit už v průběhu služby. Dokonce i maturitu, následně jsem vystudoval bakalářský obor a pokračoval jsem i magisterským studiem. Celkem jsem při práci studoval osm let v kuse. Díky dobrému prospěchu jsem se dostal i na navazující studium bez přijímacích zkoušek. Byla to náročná etapa, ale považoval jsem to za důležité.
Využil jste někdy bojové umění ve službě?
Přímo bojové umění použít nemůžeme, protože jsme vázáni zákonem a používáme donucovací prostředky. Nicméně fyzická průprava a zkušenosti z tréninku se samozřejmě hodí. Já osobně jsem donucovací prostředky použil asi třikrát, vždy v situacích, kdy vězeň neuposlechl výzvy nebo se situace vyhrotila natolik, že nebylo jiné řešení, ale vždy mezích zákona.
Můžete některou situaci přiblížit podrobněji?
Například v jednom případě vězeň odmítl opustit prostor a snažil se dostat z cely ven. Bylo nutné ho fyzicky zpacifikovat a zabránit mu opustit celu. Další situace nastala, když se vězeň zabarikádoval. To je vždy velmi nepříjemné, protože nevíte, jak je připravený a čím může být ozbrojen. V jednom konkrétním případě jsem se k němu musel dostat úzkou mezerou mezi postelemi, doslova hlavou napřed, abych měl okamžitě k dispozici ruce. Ten vězeň měl utržená dvířka jako štít a v ruce kus železa. Kolegové ho rozptylovali shora, já jsem postupoval spodem. To jsou situace, kdy člověk jde do značného rizika a musí spoléhat na výcvik i týmovou spolupráci.
Zažil jste útěk nebo pokus o vzpouru?
Klasický útěk z věznice, tedy přes plot, jsem nezažil. Rozlišujeme ale takzvaný „odchod“, což je situace, kdy vězeň uteče z pracoviště mimo věznici. To se občas stává, ale jde většinou o méně nebezpečné osoby. Pokusy o útěk jsme zaznamenali – například přípravu lan, pokusy o narušení zdi nebo přeřezání mříží. Vždy se to podařilo zachytit včas. Co se týče vzpoury, tak tu v plném rozsahu ne, ale měli jsme situaci, kdy jsme zachytili signály o její přípravě. Šlo o skupinu doživotně odsouzených, kteří nebyli spokojeni s podmínkami po přesunu z jiných věznic. Reagovali jsme okamžitě – šli jsme mezi ně, vedli jsme jednání a některé jejich požadavky jsme uznali jako oprávněné, například v oblasti režimu vycházek. Jeden z iniciátorů chtěl ale pokračovat k podněcování ke vzpouře, takže jsme ho přemístili do jiné věznice, aby se situace uklidnila.
Kolik má věznice zaměstnanců a jak funguje její provoz?
Celkem máme zhruba 570 zaměstnanců, z toho přibližně 330 příslušníků a zbytek tvoří civilní zaměstnanci. Provoz věznice je velmi komplexní. Máme logistiku, ekonomické oddělení, personální oddělení, odborné pracovníky, kteří se věnují vězňům, dopravu a další složky. Dá se říct, že jde o jakési malé město se všemi funkcemi, které k tomu patří.
Jak se vám daří obsazovat pracovní místa?
Upřímně řečeno, velmi obtížně. Tento problém se netýká jen nás, ale všech bezpečnostních složek. U příslušníků se situace částečně zlepšila díky navýšení platů, ale výrazný problém začínáme mít u civilních zaměstnanců. Například pozice bezpečnostního technika je velmi specifická a vyžaduje řadu školení. Když takový člověk odejde, je extrémně těžké ho nahradit. Podobné je to u elektrikářů, energetiků nebo vedoucích personálního oddělení, kde se řeší i složité právní otázky. V soukromém sektoru jsou tyto profese lépe ohodnocené, a proto se nám nedaří nové zaměstnance získávat.
Kde příslušníci začínají a jaký je jejich další vývoj?
Většina nově příchozích začíná ve vězeňské stráži, kde zajišťují eskorty, kontrolu vstupů a další základní činnosti. Teprve postupně se mohou posunout na pozice dozorců, kteří jsou v každodenním kontaktu s vězni. A právě tato práce je psychicky nejnáročnější. Dozorci řeší neustálé požadavky vězňů, konflikty, stížnosti a musí reagovat na každou situaci. Když máte jednoho problémového člověka „na starosti“ celý den a on vás neustále zatěžuje, je to velmi náročné. Jinak dozorci v rámci svých dozorčích stanovišť mají na starosti třeba až 80 odsouzených.
Jak náročná je práce ve věznici obecně?
Nejnáročnější je jednoznačně psychická stránka.
Člověk je dlouhodobě pod tlakem, řeší konflikty a velká část činností se opakuje. Syndrom vyhoření je zde velmi častý. Když by někdo zvenčí strávil mezi vězni měsíc, velmi rychle by pochopil, jak náročné to prostředí je.
Kolik stojí jeden vězeň a jak funguje jejich práce?
Náklady na jednoho vězně se pohybují zhruba kolem 2 000 korun denně. Je tedy pochopitelné, že se snažíme, aby si vězni alespoň částečně na svůj pobyt vydělali. Vězeňská služba dlouhodobě usiluje o co nejvyšší zaměstnanost odsouzených, ale není to jednoduché. Každý vězeň musí splňovat určité podmínky – zejména zdravotní způsobilost a schopnost danou práci vykonávat. Pokud má pracovat pro soukromý subjekt, musí s tím souhlasit. Naopak práce pro stát, například v kuchyni, prádelně nebo při úklidu, je povinná. Odmítnutí znamená kázeňský postih. Ještě donedávna jsme měli zaměstnanost kolem 67 %, což je velmi dobré číslo. Bohužel jsme přišli o velkého zaměstnavatele a práci tak ztratilo více než 200 vězňů. V současnosti se snažíme hledat nové příležitosti. Existují pracoviště přímo ve věznici, dále nestřežená pracoviště, kde je přítomen náš zaměstnanec, a také pracoviště s volným pohybem, kam si vězně odváží firma. Ne všichni ale mohou pracovat mimo areál, takže je nutné hledat kombinace. Smyslem práce není jen ekonomika, ale i vytváření pracovních návyků a možnost splácet dluhy.
Jak tráví vězni Vánoce?
Vánoční období je ve věznici vždy citlivější než zbytek roku, protože i tady lidé více bilancují a uvědomují si odloučení od rodiny. Snažíme se proto atmosféru alespoň částečně zmírnit a vytvořit podmínky, které jim to období trochu zpříjemní. Vězni mají možnost dostat balík, což je jeden ze dvou balíků ročně, na které mají nárok, a právě Vánoce jsou jedním z těch termínů. Díky tomu si mohou alespoň trochu přilepšit a zároveň je to pro ně signál, že na ně blízcí nezapomínají. Ve věznici máme i vánoční stromek, zejména v centrální části, kudy vězni procházejí, aby tu atmosféru vnímali. Necháváme je také, aby si z věcí z kantýny připravili třeba jednoduché pohoštění, aby si ten den odlišili od běžného režimu. Součástí jsou i duchovní aktivity – kaplani organizují bohoslužby a setkání, případně se snažíme zajistit i nějaký kulturní program, například koncert. Co se týče večeře, tradiční kapr se nepodává, ale vězni mají řízek s bramborovým salátem. Důvod je čistě praktický – chceme minimalizovat zdravotní rizika, která by mohla vzniknout například kvůli kostem. Celkově se snažíme, aby Vánoce byly klidnější a aby napětí, které se v tomto období přirozeně zvyšuje, bylo co nejmenší.
Jak je to se zabezpečením věznice a používáním zbraní?
Zbraně jsou samozřejmě součástí zabezpečení věznice, ale jejich použití je přísně regulováno. Naši příslušníci jsou vybaveni krátkými služebními zbraněmi, tedy pistolemi, a dále dlouhými zbraněmi, konkrétně samopaly. V současnosti už používáme modernější výzbroj, která je sjednocena i s ostatními složkami, například ráže 9 mm. Na strážních věžích mají příslušníci k dispozici právě dlouhé zbraně, a to především kvůli dostřelu a přesnosti. Každý úsek areálu musí být pokryt tak, aby bylo možné v případě potřeby zasáhnout. Zároveň má každý příslušník i osobní krátkou zbraň. Je ale důležité zdůraznit, že použití zbraně je krajní řešení. Většina situací se řeší jinými prostředky – komunikací, taktickým postupem nebo donucovacími prostředky. Pravidelně také cvičíme krizové situace, a to i ve spolupráci s ostatními složkami integrovaného záchranného systému. Nedávno jsme například nacvičovali scénář zahrnující vzpouru, rukojmí, požár i útěk z nemocnice.
Co lékařská péče ve věznici?
To je dnes velmi citlivé téma. Máme velký nedostatek lékařů. Například naše paní doktorka má 86 let a stále pracuje, což je obdivuhodné, ale zároveň to ukazuje na problém. Další lékaři jsou také ve vyšším věku a noví nepřicházejí. Zvažují se různé varianty řešení, ale situace není jednoduchá. Navíc každý výjezd vězně k lékaři mimo věznici představuje bezpečnostní riziko a v minulosti jsme se setkali i se zneužíváním těchto situací.
Vidím ve vaší kanceláři bavorskou vlajku, spolupracujete se zahraničím?
Když jsem přišel do Plzně, překvapilo mě, že takto velká věznice nemá prakticky žádnou mezinárodní spolupráci. V současnosti se to snažíme změnit a navazujeme kontakty například v Bavorsku, konkrétně s věznicemi ve Weidenu a dalšími zařízeními. Je ale nutné tuto spolupráci formálně nastavit, aby mohla fungovat dlouhodobě.
Jaké jsou nejslavnější osobnosti spojené s věznicí?
Borská věznice je historicky spojena se jmény Václav Havel nebo Jiří Kajínek. Já osobně jsem se během své služby setkal například s Radovanem Krejčířem.
Pamatujete si i někoho, kdo se opravdu napravil?
Ano, a těchto příběhů si vážím možná nejvíce. Pamatuji si například jednoho může, který ve věznici začal dělat kuchaře, a který si uvědomil své chyby, změnil svůj přístup k životu už ve vězení, a stal se z něj férový člověk.
Co byste popřál věznici a sobě?
Věznici bych popřál především dostatek kvalitních zaměstnanců, protože bez nich nemůže fungovat. A sobě bych popřál hlavně zdraví.
A na závěr – vaše koníčky?
Dříve jsem byl profesionální řidič autobusů a kamionů a dodnes mě to láká. Člověka to nepustí, jak se říká, svědí mi občas ruce. Už bych asi nechtěl jezdit dlouhé trasy jako dřív, kdy jsem byl týdny na cestách, ale občas se svézt by mě bavilo. Mám možnost se domluvit s kamarády, kteří mají autobusovou dopravu, ale realita je taková, že na to není čas. Práce ředitele věznice je velmi náročná a zabere většinu dne. Další mojí velkou zálibou je myslivost. Jsem aktivní myslivec a snažím se jí věnovat, když to čas dovolí. Letos jsem zatím ulovil jedno prase. Myslivost je pro mě způsob, jak si odpočinout a vyčistit hlavu, ale vzhledem k pracovnímu vytížení na ni bohužel nemám tolik času, kolik bych si přál. A rád také jezdím na motorce, raději ale v klidu - jsem takový „kochač“.