20. červenec 2026
Patří mezi nejvýznamnější osobnosti české populární hudby. Jeho hlas zní z rádií už několik generací a písně jako Stín katedrál, Lékořice nebo Půlnoční se staly součástí českého hudebního dědictví. Václav Neckář měl být jedním z hostů letošní Májky na Trojce, zdravotní komplikace mu však účast neumožnily. O to více nás těší, že přijal pozvání k rozhovoru, ve kterém zavzpomínal na svou mimořádnou kariéru, podělil se o životní zkušenosti a prozradil, co ho naplňuje v současnosti. Povídal si s ním starosta MO Plzeň 3 David Procházka.
Když se ohlédnete za svou více než šedesátiletou kariérou, na co jste nejvíce hrdý?
Ono to není šedesát let. Poprvé jsem zpíval na jevišti v roce 1953 ve Verdiho Othellovi, takže je to už přes sedmdesát let. A z toho vyplývá odpověď na otázku: hrdý jsem na to, že jsem vůbec vydržel tak dlouho.
Existuje nějaká píseň, která je vašemu srdci nejbližší, přestože fanoušci možná očekávají jinou odpověď?
Je to píseň: Kdo vchází do tvých snů, má lásko. S tím se asi s posluchači shodnu. Rád zpívám i Půlnoční, ale to také není žádné překvapení.
Máte za sebou tisíce koncertů. Vybavíte si vystoupení, na které nikdy nezapomenete?
V listopadu 2002 mě postihla mozková příhoda a po ní jsem nevěděl, jestli vůbec ještě někdy budu zpívat. Necelý rok nato jsem oslavil šedesátiny v Lucerně. A zpíval jsem tam, i když jsem potřeboval čtečku. Byla tam spousta kamarádů z branže: Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Zdeněk Rytíř, Petr Spálený... Na tenhle koncert nikdy nezapomenu.
Jaké bylo období, kdy se z Václava Neckáře stala hvězda československé populární hudby?
Neopakovatelné. V roce 1968 nás s Helenou a Martou poslali do Cannes na veletrh MIDEM a měli jsme našlápnuto na světovou kariéru. A nejen my jsme tam sklidili úspěch. Hanka Hegerová, Walda, Karel Gott, Eva Pilarová, Naďa Urbánková. Pozvali nás zpívat do pařížské Olympie. Tohle už se dneska stát nemůže. Jsem rád, že jsem byl na začátku kariéry v šedesátých letech, a ne dnes.
Protože mám rád stará auta, zajímá mě, jaké bylo to vaše první?
Po vzoru svých kolegyň z tria Golden Kids Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové, jsem si pořídil Fiat 600. Já měl červený a holky bílý a modrý, takže jsme měli dohromady trikolóru.
Co vás na hudbě baví dodnes? Co vás stále žene na pódium před publikum?
Celý život jsem strávil na pódiu, je to pro mě přirozené prostředí. Tam jsem doma víc než u sebe v obýváku. Proto by se mi bez koncertů – aspoň občasných – těžko žilo.
Když dnes posloucháte mladé interprety, kdo vás zaujal?
Líbí se mi Vojtěch Dyk. Je zpěvák a zároveň herec, což je mi blízké. Taky mám rád Filipa Rácze, který zpívá moje písničky. Občas mě pozve na koncert a zazpívám si s ním.
Jak se podle vás změnil svět hudby od 60. let do současnosti, baví vás ten vývoj?
Některé trendy se opakují pořád dokola. Ale rozdíl tu je. My jsme v šedesátých letech každý patřili do nějaké produkční stáje a ta se o nás postarala. Od repertoáru přes koncerty až po nahrávání. Tohle dneska skoro neexistuje. Proto má spousta mladých a dobrých zpěváků problém prorazit. Bez zázemí je to těžké. I sólový zpěv je týmová práce.
Váš hlas i písně provázejí několik generací. Čím si vysvětlujete, že si vás oblíbili nejen rodiče a prarodiče, ale i jejich děti a vnuci?
To je přece jasné. Může za to pohádka Šíleně smutná princezna. Běží každý rok na Vánoce, takže už ji znají tři nebo možná čtyři generace.
Jak vzpomínáte na natáčení pohádky Šíleně smutná princezna? Poznávají vás lidé dodnes jako prince Václava?
Netušili jsme, jaký hit z toho bude. Když jsme film natáčeli, nevypadalo to, že děláme něco, co přečká desítky let. Stalo se tak díky hudbě Jana Hammera. Když písničky do filmu napsal, byl myslím ještě teenager. A za pár let už byl skladatel světového formátu. No a jestli ve mně lidi pořád vidí prince Václava... Ti starší asi ano, mladší by mě možná ani nepoznali.
Hrál jste také ve filmech, například Ostře sledované vlaky nebo Skřivánci na niti, ve kterých se nezpívalo. Která z těchto dvou profesí přišla dřív – herec nebo zpěvák? Jak se to dalo skloubit, a proč nakonec zpěv vyhrál?
Vyrůstal jsem v divadle a odkojili mě činohrou, operou i muzikálem. Nikdy jsem to nebral tak, že jsem víc zpěvák než herec. Celý život jsem se snažil dělat obojí. V šedesátých letech jsem začínal v divadle a tam se od nás všech v souboru očekávalo, že budeme hrát i zpívat. Po pubertě to ovšem vypadalo, že se zpěvem je konec, protože jsem měl problematickou mutaci. Zpíval jsem dětské operní role a překřikl jsem si hlas. Přestal jsem tedy spoléhat na hlas a hlásil jsem se na činoherní herectví. Dvakrát na DAMU a jednou na JAMU. Nevzali mě. Hlas se mi ale časem srovnal a mohl jsem hrát i zpívat.
Mezi umělci v současné době hodně rezonuje téma důchodů, stěžujete si také, myslíte, že to jsou nedůstojné částky?
Já jsem nikdy nebyl zvyklý žít v luxusu. Vystačím s málem. A všechno, co potřebuju, mám. Kromě toho se moje písničky pořád hrají, takže nějaké peníze mám i z toho. Vlastně nemám důvod stěžovat si.
Jak vzpomínáte na krátkou, ale pro české publikum nezapomenutelnou, éru Golden Kids?
Trvalo to pouhých patnáct měsíců, ale někomu to přijde jako celá věčnost. Bylo to hodně intenzivní. Stihli jsme toho sice hodně, ale zdaleka ne všechno, co jsme měli v plánu. Teď se objevili tři mladí zpěváci, kteří si říkají Golden Kids Tribute, a ti zpívají naše písničky. Dvakrát jsem si s nimi zazpíval. Vždycky se s těmi písničkami vrátím do doby, kdy bylo všechno před námi a nic nebylo nemožné.
Proč se comeback tohoto uskupení v devadesátých letech nezdařil?
Byla už jiná doba. A i my tři jsme byli jiní. Ty ztracené roky prostě nešly dohnat. Nemyslím si ovšem, že by se comeback tak úplně nepovedl. Odehráli jsme čtyři velké koncerty. Mohlo jich být možná trochu víc, ale my jsme neplánovali, že všeho necháme a vzkřísíme Golden Kids. Bylo to spíš setkání po letech než comeback.
Máte nějaký nesplněný sen, který byste si ještě rád splnil?
Chtěl bych si ještě někdy zazpívat v Německu. Mám písničky v němčině a už jsem se na to chystal, jenže pak všechno změnila mozková příhoda. Taky bych rád nazpíval dvě nebo tři nové písničky. Jsou hotové a teď už jenom zbývá je dopilovat. Zapamatovat si melodie pro mě není problém, ale potíže mi dělají slova. Trvá dlouho, než se mi usadí v hlavě – to je důsledek té mé mozkové příhody.
Jak rád trávíte čas, když zrovna nejste na koncertě nebo ve studiu?
Jako gymnazista jsem chtěl být sportovním redaktorem. Měli jsme školní časopis a já vedl sportovní rubriku. To mě neopustilo. Takže když můžu, dívám se v televizi na atletiku a na fotbal.
Co vám v životě přináší největší radost?
Asi to, že pořád přijdou lidi na můj koncert.
Které místo v České republice máte nejraději a proč?
Když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se do Ústí nad Labem a prožil jsem tam celé mládí. Moc lidí asi neřekne, že má rádo severní Čechy, ale já jsem výjimka. Taky mám rád Plzeň...
Jaký je váš vztah k Plzni, potažmo k Plzeňsku?
Začínal jsem v plzeňské Alfě, takže Plzeň byla nějaký čas mým druhým domovem. Doslechl jsem se, že tam hledají zpěvačku, tak jsem se drze přihlásil. Přijel jsem do Plzně stopem, předvedl, co umím, a napřed to vypadalo, že mě vyhodí. Jenže pak to se mnou zkusili a už druhý den jsem zpíval jako člen Alfy písničku Amálka. Tenhle start Plzni nikdy nezapomenu.
Kdybyste mohl vrátit čas a dát radu mladému Václavu Neckářovi na začátku kariéry, jaká by to byla?
Neztrácej čas a sežeň si dobrého manažera a producenta.
Je něco, za co jste svým fanouškům obzvlášť vděčný?
Že se mnou vydrželi čtyřiapadesát let. Můj fanklub vznikl v roce 1972, tak proto říkám to číslo takhle přesně.
Když se řekne „životní štěstí“, co se vám vybaví jako první?
Pro mě je životní štěstí, že jsem si vybral jeviště a pódium.
Jaký okamžik vašeho života byl naopak nejtěžší a co vám pomohlo jej překonat?
Jednoznačně ta mozková příhoda. Kdyby to mělo pohybové následky, s tím by se snad dalo ještě žít, ale když to nejvíc odnesl mozek, respektive centrum řeči... To bych fakt nikomu nepřál. Hlava funguje, ale jazyk občas přestane poslouchat. Nebýt doktorky Michalíčkové, která mě za třičtvrtě roku naučila jakž takž mluvit, tak nevím, jak bych dopadl.
Co byste chtěl vzkázat občanům Městského obvodu Plzeň 3, kteří se na vás letos na Májce na Trojce tolik těšili?
Mrzí mě, že jsem nemohl přijet. Na internetu se psalo, že jsem bůhvíjak na smrt nemocný, ale měl jsem jenom respirační potíže. A vlastně slovo „jenom“ není tak úplně na místě. Když je člověku přes osmdesát, není ani nachlazení obyčejná nemoc, která se dá přechodit.